Sporckové a Swéerts-Sporckové

 

Hned v úvodu je třeba upozornit na to, že některé genealogické údaje nejsou zcela přesné a spolehlivé, a liší se i v rocích. Hlavním důvodem nepřesností je skutečnost, že většina autorů, z nichž jsme při sestavování všech informací o hraběti Sporckovi čerpali, neměla přístup k původním pramenům a opírala se, stejně jako my, o literární údaje, někdy zatížené neúmyslnými chybami. Navíc shromažďování údajů nebylo snadné, protože k nim hlavně z posledních let chybějí prameny.

Zakladatelem rodu Sporcků v Čechách

byl Jan Křtitel Sporck, který se narodil pravděpodobně v roce 1595 v Delbrücku u Paderbornu (Severní Porýní – Vestfálsko) jako prostý selský synek. Třicetiletá válka se mu stala příležitostí, aby se od píky vypracoval až do hodnosti polního maršála. Zprvu sloužil ve vojsku bavorského kurfiřta, kde dosáhl hodnosti plukovníka jezdectva.

V roce 1647 se pokusil převést svěřený pluk do služeb císaře Ferdinanda III. (1627-1657), což se mu nepodařilo, a musel z Bavor prchnout do Čech.

Zrada se mu však vyplatila: Ferdinand III. ho diplomem z 12. října 1647 povýšil na svobodného pána (barona) a Sporck od něho získal 7. prosince téhož roku panství Lysá nad Labem a 12.ledna 1648 inkolát.

Po vítězství nad tureckými vojsky v bitvě u svatého Gotharda nad Rábou (Maďarsko), 1.srpna 1664, byl jmenován vrchním velitelem císařské kavalerie a 23.srpna téhož roku byl povýšen do stavu říšských hrabat. Diplom o povýšení byl mu však vystaven teprve 30.června 1666 císařem Leopoldem I. (1658-1705).

Na paměť tohoto vítězství byl Sporckův znak ozdoben středním štítkem, na němž je hlava Turka v turbanu.

Z válečné kořisti a platu od císaře si Jan Křtitel Sporck zakoupil panství Konojedy, Choustníkovo Hradiště, Heřmanův Městec, Malešov, Ples a několik dalších statků, a stal se tak v druhé polovině 17.století jedním z nejbohatších českých feudálů.

Zemřel 6.srpna 1679 v Heřmanově Městci a původně byl pohřben v Lysé nad Labem, kde se v kostele sv. Jana Křtitele (jeho patrona) dochoval jeho mramorový epitaf. Po zřízení rodinné hrobky v Kuksu, byly tam v roce 1717 jeho ostatky převezeny.

Jan Křtitel Sporck byl dvakrát ženat, poprvé v roce 1641. Z prvního manželství s Annou Markétou z Linsingenu, která zemřela v Lysé nad Labem v roce 1659, měl jedinou dceru, jež se vdala za Colonnu z Felsu.

Z druhého manželství s více než o 45 let mladší Eleonorou Marií z Finecke (1640-2.9.1674) měl čtyři děti. Anna Marie Sabina (1661-1717) se provdala za Františka Karla Rudolfa svobodného pána Swéerts-Reist, jejichž stejnojmenný syn se v roce 1712 oženil se svou sestřenicí Annou Kateřinou, dcerou Františka Antonína hraběte Sporcka. Druhorozený František Antonín se narodil 8.března 1662 v Lysé nad Labem. Třetí dítě, Ferdinand Leopold (13.11.1664-1711), se stal pokračovatelem rodu. Čtvrté dítě, Anna Kateřina (1669-1712), byla třikrát provdána, poprvé za hraběte Schafgotsche, podruhé za svobodného pána Vrábského a potřetí za Richarda Lorence hraběte Dauna.

Poručníci a dočasní správci dědictví 

V době, kdy jeho otec našeho zřizovatele zemřel, bylo Františku Antonínovi 17 let a jeho bratrovi Ferdinandu Leopoldovi 15. Jejich majetek spravovali podle poslední vůle Jana Křtitele Sporcka sirotčí poručníci Jan a Jan Dětřich Sporckové, synové Jana Jiřího Sporcka (1622-1683), nemanželského syna Jana Křtitele Sporcka.

Janu Jiřímu byl v roce 1658 přiznán rytířský stav. Oba jeho synové sloužili ve vojsku, první v hodnosti podplukovníka, druhý rytmistra. Jan zemřel v roce 1706 bezdětný, mladší Jan Dětřich (1648-1703) držel jihočeské statky Radenín a Choustník. Oženil se s Annou Konstancií hraběnkou z Losimthalu (zemřela 1696) s níž měl tři dcery.

Oba poručníci se ukázali jako nevěrohodní správci svěřeného sirotčího jmění v hodnotě kolem 3 milionů tolarů, z něhož zpronevěřili více než 80 000 zlatých. Po nabytí dospělosti vedl s nimi František Antonín hrabě Sporck soudní spor, který se táhl více než 30 let.

Manželství hraběte F. A. Sporcka

František Antonín se v roce 1687 oženil s Františkou Alžbětou Apolonií baronkou Swéerts-Reist (1.11.1667-22.4.1726), s níž měl tři děti: Marii Eleonoru (1687-1717),

  • jeptišku celestýnek a zakladatelku kláštera tohoto řádu v Choustníkově Hradišti, překladatelku náboženských spisů francouzských,
  • Annu Kateřinu (13.4.1689-19.6.1754)
  • a syna Jana Františka (10.6.1699-9.8.1699), jímž vymřela starší větev rodu.

Pokračovatelem rodu se stal mladší bratr Františka Antonína Ferdinand Leopold hrabě Sporck (13.11.1664-18.4.1711), majitel panství Heřmanův Městec, císařský plukovník ve slezských knížectvích Lehnici a Břehu a nejvyšší lovčí Království českého.

Byl ženat s Antonií Rozálií hraběnkou Wratislavovou z Mitrovic, s níž měl šest dětí, z nichž tři zemřely v mládí.

  • Více než dvacetipěti let se dožili jen Jan Michal (1692-13.1.1738), od roku 1713 císařský rada v Lehnici (Slezsko) a od roku 1715 apelační rada Království českého, který zemřel bezdětný,
  • Jan Josef (22.11.1693-1749), císařský rada, komoří a hejtman kraje chrudimského,
  • a Jan Rudolf (27.3.1695-21.1.1759), pražský světicí biskup, o němž v roce 1999 přednášel pan Ing. Jan Pinc.

Syn Jan Josef (1693-1749), se v roce 1720 oženil s Marií Annou hraběnkou Věžníkovou (1702-1738). Byl radou dvorního a komorního soudu a hejtmanem kraje chrudimského.

Měl tři děti:

  • Jana Karla (20.2.1722-10.1.1790),
  • Jana Václava I. (26.1.1724-25.2.1804)
  • a dceru Marii Josefu (nar.1723).

Prvorozený Jan Karel se v roce 1750 oženil s Marií Terezií hraběnkou Thürheimovou (zemř.6.1.1756), s níž měl syna Jana Rudolfa (27.11.1755-10.2.1806) a dceru Karolinu Josefu (15.8.1752-1770), v roce 1770 se provdala za Kristiána Filipa hraběte Clam-Gallase a ještě v témže roce zemřela. Jan Karel zastával od roku 1780 funkci nejvyššího lovčího Království českého.

Jan Rudolf hrabě Sporck vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti maršála, v roce 1780 se stal tajným radou, nejvyšším hofmistrem a byl majitelem 25. pluku arcivévody Antonína. Zemřel bezdětný.

Druhorozený syn Jana Josefa, Jan Václav I. (26.1.1724-23.2.1804), se v roce 1751 oženil s Eleonorou hraběnkou Clary-Aldringen (28.9.1735-po r.1804). Získal vysokoškolské vzdělání, v roce 1754 se stal radou apelačního soudu, v roce 1796 viceprezidentem a říšským tajným radou. Jako znalec a milovník hudby byl jmenován ředitelem dvorní a komorní hudby ve Vídni. Také zastával funkci apelačního ředitele v Haliči. Měl pět dětí, tři dcery a dva syny. Dcera Valpurga (16.4.1753-1813), se stala jeptiškou ve Vídni, druhá Antonie (nar.15.6.1756), se vdala za Ignáce Czernetzského a třetí, Marie (nar.26.10.1760), se v roce 1778 vdala za Jana Zikmunda hraběte Gallenberga a v témž roce zemřela.

Syn Jan Václav II.(31.12.1753-8.12.1828) se věnoval vojenské dráze. Byl dvakrát ženat. První manželství s Aloisií Josefou baronkou Gabelkofenovou (1769-1788) bylo bezdětné, s druhou manželkou Rozálií baronkou Langendorfovou (majitelkou statku Česká Bělá, 30.8.1770-16.9.1836) měl čtyři děti: dceru Eleonoru (nar.20.8.1792) a syny Jana Josefa (1795-1830), Václava (nar.17.12.1797) a Severína (nar.6.9.1799).

Bratr Jana Václava II., Jan Leopold (1758-10.12.1841), byl ženat s hraběnkou Regasovou (zemř.1845), s níž měl syna Rudolfa, jenž zemřel ve stáří 20 let.

 

Rod pokračoval prvorozeným Janem Josefem (9.12.1759-26.10.1850),

který se věnoval vojenské službě. S Valburgou hr. Věžníkovou (1802-20.12.1877) měl osm dětí.

Z dcer to byla Leopolda Rozálie (nar.11.12.1830), Gabriela (nar.1832),

  • Anna Marie (nar.3.9.1833), provdaná v roce 1852 za Františka hr. Wratislava z Mitrovic,
  • Anna Marie Pavlína (nar.2.12.1836), která si v roce 1859 vzala Jana rytíře z Neuburgu,
  • a Marie Barbora Františka (nar.4.12.1844), jež se stala představenou Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradčanech.

Ze tří synů

se pokračovatelem rodu stal prvorozený Eduard Jan Václav (10.12.1828-7.6.1908),

který působil ve vojenské službě v Praze. S papežským svolením se 31.3.1857 oženil se svou sestřenicí Janou baronkou z Madru (27.1.1832-11.12.1907), spisovatelkou a autorkou divadelních her.

Eduard Jan Václav v roce 1862 opustil vojenskou službu, ale když v roce 1873 své panství Krnsko prodal, zase se do ní vrátil.

Jeho mladší bratr Rudolf (1839-11.5.1904) zprvu také sloužil v armádě, ale později, po jejím opuštění, se zcela věnoval hudbě. Byl to významný komponista. Zemřel svobodný.

Také nejmladší bratr Ferdinand (21.2.1846-22.7.1928), ačkoli vystudoval práva, věnoval se hudbě. Byl autorem několika divadelních her, na nichž byl uváděn pod jménem Ferdinand Morolf. Oženil se s herečkou Národního divadla Annou Šmarkalovou (zemř. 22.11.1908). Žil v Bavorsku, ponejvíce v Mnichově, kde také bezdětný zemřel. Byl přítelem skladatele Richarda Wagnera.

 

Eduard Jan Václav měl jednoho syna a dvě dcery.

Syn Jan Josef Václav (9.1.1858-1881) vystudoval práva a v mládí zemřel.

Jím vymřel rod hrabat Sporcků po meči. Dcery Eleonora Valburga (13.5.1862-2.11.1944) a Ferdinanda Žofie Josefa (19.3.1863-25.8.1926) se neprovdaly. První žila na svém statku v Katusicích, druhá v Ústavu šlechtičen v Brně.

Jak již bylo řečeno, František Antonín hrabě Sporck (1662-1738) nezanechal mužské potomky.

Svou mladší dceru Annu Kateřinu (13.4.1689-19.5.1754) provdal dne 17.4.1712 s papežským svolením za svého synovce (a jejího bratrance) Františka Karla Rudolfa barona Swéerts-Reist (14.10.1688-30.11.1757), kterého v roce 1718 adoptoval a ustanovil svým dědicem.

František Karel Rudolf

byl dekretem císaře Karla VI. ze dne 15.12.1718 povýšen do hraběcího stavu a přijal jméno Swéerts-Sporck. Proslavil se jako pokrokový hospodář a svůj majetek znamenitě rozšířil. Byl také členem Řádu svatého Huberta, ale stal se likvidátorem parforsních honů, jejichž pořádání na svých panstvích zrušil a zbavil se loveckých psů i koní. Stal se jedním ze zakladatelů pražské zednářské lóže “U tří hvězd” a byl hejtmanem boleslavského kraje.

Z jeho manželství vzešlo pět dětí: Marie Anna Františka (3.8.1713-po r.1746), Eleonora Barbora (1715-1720), Jan František Hubert (nar.1717), Marie Anna Arnoštka (nar.1720) a Jan František Kristián (27.10.1729-8.1.1802), známý podporovatel českých umělců a vědců, mezi jinými Mozartova přítele, skladatele a pedagoga Františka Xavera Duška (8.12.1731-12.2.1799).

Jan František Kristián se v roce 1752

oženil s Barborou hraběnkou z Bubna a Litic, s níž měl tři děti: syny Filipa Benituse Jana (1753-1809), Josefa Františka de Paula (1758-1824) a dceru Marii Barboru (1760-1834).

První syn byl císařským komořím a skutečným tajným radou, druhý zastával vládní funkce a byl místodržitelem v Kraňsku a v Haliči. Stejně jako jeho otec se stal členem zednářské lóže.

Dcera se provdala za hraběte O´Reillyho, podmaršálka. Druhé manželství Jana Františka Kristiána s Marií Terezií hraběnkou z Kounic (1742-1787) zůstalo bezdětné.

Filip Benitus Jan byl třikrát ženat a měl devět dětí.

S první manželkou hraběnkou Kolovratovou-Krakovskou měl dceru Rozinu (1777-1785) a syny Jana Křtitele Filipa (1778-1851), který byl duševně chorý, a Filipa Karla (1781-1845).

S druhou manželkou Annou hraběnkou Běšinovou (21.9.1767-8.10.1798) měl dcery Gabrielu (nar.1792), která žila v Ústavu šlechtičen v Brně, a dceru Janu (nar.1793), jež se provdala za hraběte du Crotin de Blainville.

Z třetího manželství s Aloisií hraběnkou Pötting-Persing pocházela dcera Filipína (19.10.1808-21.10.1834), která se v roce 1831 provdala za hraběte Morzina, syn Filip (1808-1817), dcera Barbora (1810-1872), provdaná za hraběte Rotkirch-Panthen, a syn Josef (10.11.1810-12.11.1849). Ten sloužil v armádě v hodnosti rytmistra. Jeho ženou byla Adéla baronka Puteani (nar.26.3.1826). Jejich jediná dcera Gabriela (29.6.1847-12.8.1884) byla jeptiškou. Filip Benitus Jan působil ve státní službě v Haliči, byl tajným radou a předsedou apelačního soudu v Krakově a stejně jako jeho otec i děd byl svobodným zednářem.

Synové Jan Filip (1778-1851) a Josef (1810-1849) zůstali bezdětní.

Pokračovatelem rodu se stal syn Josefa Františka de Paula jménem

Jan Křtitel Josef (7.7.1788-11.2.1855),

který se oženil s Reginou z Kronpassu (1799-1866). Byl ředitelem guberniálního protokolu v Haliči. Z manželství vzešli dvě děti, Moric Gustav (12.5.1821-21.11.1882) a Ludvíka (1823-1826). Moric Gustav krátce sloužil v armádě jako nadporučík a jeho zásluhou byla v Kuksu zřízena škola. V roce 1852 se oženil s Celinou Pavlínou de Noblée, s níž měl tři děti: Gustava Alfonse (10.4.1853-17.7.1933), Leonii Elišku (nar.5.8.1865), která se v roce 1889 provdala za barona Karla Villaniho, a Celinu Karolínu (nar.28.7.1873), jež si v roce 1894 vzala Adalberta šlechtice de Giorgi.

Gustav Alfons

byl dvakrát ženat: poprvé v roce 1889 s Janou šlechtičnou Bauerovou, která zemřela při porodu syna Huberta Jana Otty 1.6.1890;

podruhé se oženil v roce 1893 s Ilonou Scherenbergrovou (16.11.1864-1946), s níž měl dceru Kateřinu (22.5.1895-28.4.1945).

Gustav Alfons byl posledním koinspektorem Hospitální nadace Františka Antonína hraběte Sporcka v Kuksu.

Hubertem Janem Ottou (1.6.1890-od roku 1953 nezvěstný), který byl ženat s Markétou Kudzmykovou a jejichž manželství bylo bezdětné, rod Swéerts-Sporcků vymřel. Do roku 1938 žili manželé na Slovensku, pak odešli do Švýcarska a nakonec do jižní Francie, kde se jejich stopa ztratila.

Hubertově neprovdané sestře Kateřině se 4.9.1920 narodil syn Petr, který nosí jméno Swéerts-Sporck. Oženil se s Irmtraud Jeschkovou, mužské potomky nemá. Maturoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a v roce 1954 promoval na doktora věd právních a hospodářských na univerzitě v Tübingen. Žije v Hesensku.

Je zajímavé, že oba hraběcí rody sdílely podobný osud: velká panství se drobila a příslušníci obou rodů museli hledat hmotné zabezpečení ve státní, vojenské nebo civilní službě. Dcery často zůstávaly neprovdané a někdy vstupovaly do kláštera. Příčiny hospodářských úpadků neznáme.

SPORCK  18. & 19. století

Pro oba rody bylo zlomové 18. a 19. století, kdy Sporckové v roce 1794 přišli o panství Heřmanův Městec a Swéerts-Sporckové v roce 1851 o kmenové panství rodu, Lysou nad Labem. Poslední zchudlí mužští potomci měli podobný osud. Eduard Jan Václav hrabě Sporck, když musel prodat zadlužené panství Krnsko, se dal reaktivovat do armády, Gustav Alfons hrabě Swéerts-Sporck byl do své smrti koinspektorem Hospitální nadace Františka Antonína hraběte Sporcka v Kuksu (funkce rovna dnes řediteli nadace).

HOSPITÁLNÍ NADACE - RODOVÉ SOUVISLOSTI

Swéerts-Sporckové spravovali Hospitální nadaci v Kuksu za dozoru královehradeckého biskupa až do roku 1823. Císařským dekretem z 8.7.1824 byla správa nadace svěřena císařskému úředníku a nad hospodařením měli dohled místodržitelství v Praze a královehradecký biskup.

Swéerts-Sporckové fungovali jako honorovaní koinspektoři.

Poslední koinspektor Gustav Alfons (1853-1933) převzal tuto funkci v roce 1883.

 

Helmut Johann Gottfried Spork

J.Schefers v monografii Johann Graf von Sporck, vydané v roce 1998, uvádí na str.60 jméno Helmut Johann Gottfried Spork, kterého představuje jako dlouholetého kancléře Mezinárodního řádu svatého Huberta a posledního potomka hrabat Sporcků. Je to osoba, kterou se nám do genealogie rodu zatím nepodařilo zařadit.

Povšimněme si, že jeho jméno je psáno Spork, pouze s “k” na konci, nikoli, jako obvykle, s koncovkou “ck” (Sporck), není uveden hraběcí titul a konečně kdyby byl pokračovatelem linie, musel by se jmenovat Swéerts-Sporck, protože oprávněným držitelem Řádu sv. Huberta, založeného v roce 1695 F.A. hr. Sporckem, byla rodina Swéerts-Sporcků.

Helmut Johann Gottfried se narodil v roce 1928 a zemřel 23.7.1997. Se svou ženou Hildou Vasickovou (nar.1930) měl syna Eugena (nar.1955), jehož ženou se stala Alžběta Klasenová (nar.1952).

Rodina žije ve Vídni a v Morgersdorfu vlastní ovocné plantáže. Pochází ze Štýrského Hradce.

ŘÁD SVATÉHO HUBERTA - HISTORICKÉ A RODOVÉ SOUVISLOSTI

Z dobových novin víme, že Helmut Spork navštívil v roce 1965 Kuks a v roce 1967 se společně se skupinou rakouských lovců zúčastnil bažantího honu na Konopišti. Mezi účastníky byl také známý fotograf Karel Hájek (1900-1978), v jehož archivu bychom pravděpodobně z této akce nalezli snímky. Ve sborníku k 275. výročí Mezinárodního řádu sv. Huberta je Karel Hájek uváděn jako jeho člen.

Už od počátku 60tých let minulého století k nám pronikaly zprávy, že v Rakousku byl v roce 1950 z podnětu a pod protektorátem rakouské vlády obnoven Řád svatého Huberta pod názvem Mezinárodní řád svatého Huberta (Der Internationale St.-Hubertus-Orden). Tento řád se sice hlásí k českému svatohubertskému řádu, založenému hrabětem Sporckem, z něhož převzal některé prvky, ale v řadě jiných se od něho odlišuje.

Na tuto skutečnost upozornil již v roce 1995 v úvodní přednášce prvního semináře "Tradic v myslivosti" tehdejší Velmistr Řádu sv. Huberta, RNDr. Josef Štych. Rozdíly nejsou jen ve stanovách řádu, ale i v řádových insigniích. Na rozdíl od českého řádu, který měl po vzoru starých řádů jen jeden stupeň, má rakouský řád stupně dva, prosté členství a stupeň rytířský.

Oba řády se také liší insigniemi. Na rozdíl od českého řádu je členství v rakouském řádu navenek prokazováno osmihrotým křížem, podobným maltskému, přes nějž je položena lebka jelena s parožím čtrnácteráka.

Odznakem řádových rytířů je stejný kříž, mezi jehož rameny je na kruhovém štítku po jednom dubovém listu a po obvodu štítku heslo „Deum diligite animalia diligentes”, volně přeloženo „ctěte Boha, v němž ctíte tvory”. Insignie známe pouze z černobílého vyobrazení. Zdá se, že rakouský řád se inspiroval Maltským řádem nejen ve tvaru insignií, ale i ve volbě hesla.

Švýcarský člen Řádu sv. Huberta, pan K. Häflinger-Blättler, ve své přednášce na 1. semináři Tradic v myslivosti se o rakouském svatohubertském řádu zmiňuje, dokonce se odvolává na korespondenci s Petrem Swéerts-Sporckem, ale jméno Helmut Johann Gottfried Spork neuvádí.

Do rakouského svatohubertského řádu jsou přijímáni představitelé vědy, politiky a hospodářství z celého světa. Přesto, že tento řád nenavázal bezprostředně na český Řád sv. Huberta, uvádí mezi svými členy i ty, koho do Řádu přijal velmistr F.A. hr. Sporck, a zdánlivě navazuje na zdejší starou tradici.

Takový je stav našich současných znalostí o rodech Sporcků a Swéerts-Sporcků. Některé otázky zůstávají nezodpovězené, některá data chybějí, jiná asi bude třeba po podrobném průzkumu pramenů zpřesnit a poopravit. To bude úkolem příštích genealogů a historiků, jímž shromážděná data, jak doufáme, poslouží k orientaci.

 


Převzato z textu Ing. Huberta Rakušana