Michael Henrich Rentz

Obsah:
1. úvod
2. doklady o rodině a matriční záznamy
3. léta učňovská a tovaryšská
4. příchod na Kuks
5. dvorní rytec F.A.hraběte Sporcka a dílo k Řádu sv. Huberta
6. Stěžejní díla pro F.A.hraběte Sporcka
7. Závěr
8. Literární zdroje


1. Úvod. 

Budeme-li pátrat po odpovědi na otázku čím byl Michael Henrich Rentz (dále jen Rentz), pro našeho fundátora tak významným a jakou úlohu plnil v životě F.A.h.Sporcka, musíme si nejprve přiblížit osobnost Rentze a jeho některé životní předěly, abychom lépe pochopili myšlenkové a dějové souvislosti reality doby minulé. Tento referát má odpovědět také na otázku co se událo tak převratného, že Sporck nazval Rentze „dvorním“ rytcem, což můžeme z historických dokumentů prokázat oproti M.B.Braunovi, který tento titul od hraběte nikdy nezískal. Co bylo tak silného mezi Rentzem a Sporckem, že začal pro Rentze používat tento titul. Autor referátu nemá ambice vyčerpávajícím způsobem pojednat o celém životě Rentze, ale jde o odpověď na tuto základní otázku a co nás jako členy Řádu svatého Huberta (dále jen „Řádu“) zajímá, jakou úlohu sehrál Rentz při tvorbě naší insignie a událostí kolem roku 1723, kdy císař Karel VI byl korunován na českého krále.


2. Doklady o rodině a matriční záznamy. 


Shromažďování poznatků o Rentzovi dalo autorovi monografie  prof. Jiřímu Šedivému, která se stala hlavním zdrojem informaci pro referát a kterého můžeme považovat za stěžejního autora poznatků o životě Rentze, několik desetiletí., než jí dal ucelený literární tvart. Dalším zdrojem poznatků o „dvorním“ rytci byl Bohuslav Reyneke, který přepsal původní seemannovy deníky psané pochopitelně ručně švabachem v barokní němčině.
Tehdy si B. Reyneke udělal poznámku ....  „dost mne to baví, neboť u Šporka se živý smysl pro věci nadpřirozené ku podivu mísí s jakousi dětinskostí a obřadnost s potřebou poezie  s dost prmitivní mysliveckou náruživostí.“
Velkým sběratelem tisků (grafik) Rentze byl profesor semilského gymnasia Rudolf Hlava. Z jeho ucelené sbírky bylo možné provést později vzpomínanou monografii o Rentzovi.
Profesor PhDr. P. Presii DrSc ve svých pracech vždy na Rentze vzpomenul, ale nikdy nebyl tento grafik „zpracován“ monograficky.Proto zhruba více jak po 200 letech je mlčení o tomto význačném rytci prolomeno a my začínáme objevovat kouzlo barokní grafiky a mistrovství ryteckých prací Rentzových.
Úplně první zpracování života a osobnosti Rentze bylo provedeno v díle Pelclově s názvem „Abbildungen“ (18. století), z kterého čerpali i další autoři. Přepisováním  těchto údajů však docházelo k romantizaci postavy až k dezinterpretaci faktů. Tyto mylná fakta mohl napravit až pražský malíř 18. století, Jan Jakub Quirin JAHN (1739-1802), protože, co se týká životopisu mohl vycházet ze vzpomínek Rentzova syna Kazimíra Rentze (biologický syn Rentze), s kterým se znal a ze vzpomínek žáka K. Rentze, pražského rytce Jana BALZERA, s nímž se Jahn přátelil. Avšak vzpomínky, byť blízké pravdě či pravdivé, nemají povahu důkazu (faksimile). Proto došlo i v tomto déle k posunu roku narození Rentze a to  na rok 1701, zatímco ve skutečnosti se Michael Heinrich RENTZ narodil (byl pokřtěn) v roce 1698, (matriční zápis kostela v Norimberce uvádí datum: 6.01.1698). 
Rentz se narodil v rodině s aktivní živností pasířskou. Minimálně děděnou dvě pokolení po sobě (otec, děd). Ze strany matčiny byl její otec Sigmund Bonifác Kremel řezač drahých kamenů. Rodinné predispozice a uvedené řemesla jistě formovaly, jako u jiných osobností, vztah k umění a živnostenskému základu umělecké povahy.
Mladý Rentz  navštěvoval kreslířskou školu Johana Daniela PREISSLERA (1666-1737). Zde získal kreslířskou průpravu, která dnes odpovídá střednímu výtvarnému učilišti. Nebylo obvyklé aby syn živnostníka byl poslán do takové školy. Určitě zde sehrálo svoji roli projevené kreslířství a talent a rodiče nebyli proti. Na této škole se těžištěm  průpravy stala malba figurální. Především anatomie svalstva, odlišnosti pohlaví a kresby po obou stranách osy, podle pozice postavy.
Rentz opouští školu jako 17-či 18-ti letý a nastupuje do Montalegreho rytecké oficíny v Norimberku.Jako jediný syn Rentzových by měl pokračovat v živnosti otce. Nestalo se tak. Snad jen vynikající  kreslířské a později rytecké schopnosti u rodičů vyvolaly souhlas s možností pracovat v právě přemístěné oficíně Josefa MONTALEGREHO z Frankfurtu do Norimberka (1710). J. von Montalegre byl Španěl, který do Němec utekl před právními důsledky souboje. Zde se žení s dcerou cukráře Zuzanou Fehrovou, která již byla v pokročilém stupni těhotenství. Tato žena sehraje v životě Rentze velmi důležitou roli.Z tohoto manželství vzešla prvorozená dcera Anna Kateřina a druhorozený syn Johann Daniel Montalegre (5.10.1697), příští  Rentzův spolupracovník. Další tři dcery; Elisabet, Barbara Susan a Margareta tvořily spolu s rodiči sedmičlenou rodinu. To je důležité si uvědomit pro životní osudy Rentze hlavně po příchodu na Kuks.


3. Léta učňovská a tovaryšská.

Příchodem do Montalegreho dílny se mohl mladý Rentz seznámit s tvorbou a tisky z této dílny. A nebyly to jen tak ledajaké tisky. Byla to třeba zakázka císařského korunovačního diária )1712) obsahující přes 20 obrazů z korunovační slavnosti nebo 56 tabulí rozměrné bitevní dokumentace z války o španělské dědictví (1701 - 1714). Mohl se seznámit s díly portrétními ale i různých krajů a států a také architekturou. Měl tedy širokou průpravu, kterou později bohatě zúročil v práci pro F.A.hraběte Sporcka. (viz přílohy č. 2-3)
V roce 1718 Rentzův zaměstnavatel J. Montalegre onemocněl a na následky nemoci téhož roku umírá. Přítomnost nadaného dvacetiletého tovaryše v dílně Montalegrových byla po smrti manžela pro vdovu a její pětičlennou rodinu a pro budoucnost dílny pravým dobrodiním. (šerých 2007), neboť syn vdovy Zuzany  Johan neměl zdaleka takové kvality jako Rentz. Neexistuje důkaz, že by Rentz byl vůdčí osobností dílny, ale pozdější vývoj událostí o tom svědčí. Po smrti mistra se již zakázky tak nehrnuly a i původně 6-ti svazkové dílo  Schublerových slohotvorných kreseb“ objednané v dílně se snížilo na tři. V signatuře těchto „tafelvercích“ je provedení od Rentze a v malé míře od syna zemřelého mistra. I přesto tato zakázka byla pro dílnu významná a zaměstnávala ji do roku 1720. Portrét Rentze viz příloha č. 1.
Konkurence ryteckých dílen v Německu byla vysoká. Budeme-li hledat co bylo tím hybatelem, který rozhodl o stěhování rytecké dílny a rytce do nové vlasti na Kuks, dojdeme k závěru, že to byla zakázka na „Stánku slávy“  k blahořečení Jana Nepomuckého (1721) tzv. „Theatrum honoris“, která se dostala k rukám F.A.h. Sporcka, kterého tak nadchly, že si objednal u Rentze své portréty na nichž nešetřil s honorářem a neotáleje vyslovil nabídku Rentzovi přestěhovat se do Čech, kde již budoval kukské labské údolí pro svůj další záměr. Zprostředkovatelem mezi Sporckem a Rentzem byl jistý norimberský knihkupec Petr Konrad MONATH. Ten totiž do jednoho nákladu výtisku objednaného Sporckem nechal vevázat grafickou dedikaci s malým hraběcím portrétním medailonem – rytinou zhotovenou právě Rentzem.(viz příloha č. 4)
Přijetí do služeb šporkových nebylo vyvoláno jen touto rytinou ale obecnou potřebou Šporka mít „po ruce“ grafika (řekli bychom „fotografa“ tehdejší doby), který by zachytil vše čím se hrabě zaobíral a co by mohl daleko od Lysé, Prahy a Kuksu posluchačům věrohodně „přiblížit“. Neboť slova nevyvolají takovou představivost a zájem jako obrázek skutečnosti (tedy dnes bychom řekli fotografie). Ten kdo mohl plně toto pro Sporcka splnit byl Rentz, nadaný s citem pro detail a s průpravou ve všech oblastech tvorby. Další skutečnost byla taková, že Sporck své četné zakázky musel realizovat v dílnách vzdálených od Lysé, Kuksu, Prahy a tak mít rytce takříkajíc „u nosu“ to se vše zrychlí a hlavně zlevní, neboť renomované rytecké dílny byly v Německu, Slezsku a to je trochu z ruky od panství Sporcka. Svou roli sehrávalo i zvyšování nejenom počtu zakázek ale i počet zhotovených výtisku zakázky od jedné rytiny. A také nároky na polygrafické zpracování se zvyšovali a svoje sehrávala i výpravnost knih. Sporck si takového rytce mohl dovolit angažovat do svých služeb neboť disponoval dostatečným množstvím peněz. Pozdější přehled rozsahů tisků pro Sporcka, které sumarizoval Benedikt (1923) dává za pravdu tomuto tvrzení.
Sporck koketoval s přijetí do svých služeb rytce Rentze již v roce 1720, kdy měl smělé plány na vydání literárních děl, především nejnáročnější projekt svého nakladatelství totiž „Křesťanský rok“ , který později Rentz vyhotovil s téměř 300 ilustracemi.Sporck zadal vydání této knihy knihkupci P. K. Monathovi (o němž jsme již mluvili) a který 15.07.1722 podepisuje v Lysé n.L. řekli bychom smlouvu na realizaci této knihy s rentzovými ilustracemi. Domníváme se, že právě zde  a v tomto čase uzrává myšlenka „přesunu“ ilustrátora (rozuměj Rentze) do Čech, do blízkosti zadavatele a mecenáše, totiž Sporcka. Příhodným místem se jevil  společensky pulzující Kuks.
Tak můžeme z jedné bezvýznamné prezentace na ještě bezvýznamnější moralistickém diskurzu u hraběte na Kuksu  náhodně zaznamenaným v deníku hoffmistra Seemana postřehnout v budoucím konceptu dopisu mladému Grossovi (22.07.1722) i jméno Rentz. Tento datum již prokazatelně dokládá, že Rentz s rodinou byl již na Kuksu.


4. Příchod na Kuks.

Přechod z Norimberka na Kuks byl pro rytce významným krokem pro jeho uměleckou dráhu, i když on sám to v té době možná tak nechápal a k tomuto kroku ho vedla pragmatická úvahu svého postavení v dílně Montelegrově. Byl to také velký převrat v jeho soukromém životě. Z pramenů se jen lapidárně dozvídáme, že se Rentz po příchodu na Kuks oženil s Montelegrovou vdovou Zuzanou (Jahn – životopisec).
Současná obec Kuks byla před šporkovými aktivitami neobydleným údolím svého hradišťského panství. Za necelé tři desítky let od roku 1694, kdy se sešla na popud Sporcka učená komise, aby posoudila léčivost zdejšího pramene až po příchod Rentze (1722) však již zde stáli lázně, šporkův zámek zvaný „REZIDENCE“ a začal se budovat Hospital a další stavby.
KUKS nebo KUKUS, tento název dal nové osadě sám hrabě na památku zlatých dolů, jež tu v minulosti byly o po nichž bylo možné najít ještě stopy. Samotný název Kuks pochází ze středověké hornické mluvy a vyjadřuje váhovou jednotku zlata. O názvu obce Kuks můžeme také spekulovat z názvu oázy Kukus v Kapadocké pustině, kam se ze stolice cařihradského patriarchy odebral do vyhnanství svatý Jan  Zlatoústý. Chrisostomos, což by mohlo odpovídat věčně se stylizujícímu hraběti do poetické vize.
Sám pramen, snad je jen mírně radioaktivní dostal od Sporcka název „Zlatá žíla“ (Goldener Ader) a zkráceně se nazýval „Zlatý“.
Mladý Rentz přichází do Kuksu s paní Montalegrovou, které bylo 46 let a jejími 5-ti dětmi (z čehož byli tři nezletilé; 12;10 a 8 let). Rentz se pasoval na živitele rodiny. Po příchodu na Kuks se se Zuzanou Montalegrovou žení. Takový věkový rozdíl nebyl v té době nic neobvyklého neboť plně zapadalo do cechovní „humanity“. Tento sňatek byl pak vyvážen pro Rentze získáním vybavení dílny, kterou přestěhoval na Kuks.
Sňatek nemáme díky absenci sňatkových matrik z hradišťské farnosti doložen, ale v dopisech a písemnostech se hovoří  a označuje se „Frau Rentzin“ či „alle Rentzische“ (zvláště v Seemannových denících). Dá se předpokládat, že vdova Montelegrová prozíravě svatební smlouvu uzavřela již před cestou na Kuks. Dedukujeme tak z prokázané skutečnosti, že právní závazky Rentze k dětem Montelegrovým zůstaly i po smrti Zuzany a i když se Rentz podruhé oženil.
Po příchodu na Kuks se rodina pravděpodobně ubytovala v domech pro služebnictvo a řemesla v západní části zámeckého areálu, ale dílna mohla být umístěna i v pověstné „Bucherkammer“, kde se skladovali měděné desky, mědirytiny a dřevěné knižní štočky. Tato bucherkammer mohla být i na Hospitalu i když po smrti hraběte byl Hospital až do příchodu milosrdných bratří neobsazen (i spory o zakládací listinu Hospitální nadace  a tím i dědictví sehráli svoje), (Preiss 2004). Víme, že po požáru zámku měl Sporck „byt“ v severní části Hospitalu tak proč by zde nemohla být rytecká dílna.


5. Dvorní rytec F.A.hraběte Sporcka a dílo k Řádu sv. Huberta. 

Rentz přijel do Kuksu jako samostatrný živnostník, pracující na svůj účet a přijímající občas i jiné zakázky než šporkovy. Avšak permanentní šporkovy projekty ale rytce plně vytěžovaly, takže jej  hrabě sám oficiálně tituloval ve své donaci u příležitosti pozdější Rentzově koupi kukského domu (viz příloha č. 8 – současný stav) jako svého dvorního rytce. Ani M.B.Braunovi se této cti nedostalo byť po ní toužil. Tímto titulem si hrabě spíše jistil umělce ve svých službách, než by vyzdvihoval jeho výlučnost. Ovšem mezi českými šlechtici byl jediný, kdo takto grafika tituloval tímto honosným označením.
Víme, že již v roce 1723 hrozila rytci Rentzovi přezaměstnanost z různých hraběcích úkolů. Pracoval pilně na „Křesťanském roce“, ale stejně usilovně pracoval i na jiných úkolech zadávaných Sporckem. Hybnou silou od Sporcka ani tak nebyla láska k umění a náklonost k rytci, ale touha po okázalé reprezentaci, neustálá potřeba vlastního zviditelnění. Dnes víme proč to fundátor dělal, toužil po uznání mezi českou šlechtou. A ta mu situaci vůbec neulehčovala, takže hrabě její společnost nevyhledával a setrvával raději v pozici nezávislého fylosofujícího samotáře. Nakoupil si za statisíce zlatých tituly císařova skutečného tajného rady a českého místodržitele, ale na správě země- což by mu jediné u české šlechty získalo prestiž a respekt- neměl zájem.
Na zasedání Kolegia místodržitelského se nedostavoval, stranil se a pro „mladé“ šlechtictví se i trochu bál. Tím prudší a silnější byly jeho  výbuchy a výlevy tam, kde se cítil pánem. Odtud asi pramení jeho exibicionismus a nekonečné soudní spory.
 
Po čem Sporck pošilhával bylo dostat se do blízkosti císaře Karla VI. Tato možnost se mu naskytla na jaře roku 1723, kdy se připravovala pražská korunovace císaře na krále českého a u nějž si Sporck vyžádal slyšení. Taková příležitost přišla 17.08.1723 v  Santiniho novostavbě chlumeckého zámku Kinských nazvaného „Karlova koruna“, kde císař dlel na návštěvě a hraběti poskytl 3/4 hodinový rozhovor. Řeč se točila o jeho soudních sporech o stavebních záměrech Sporcka v Praze a na Kuksu, kde  původní krajinu proměnil v „zalidněné sídlo“ a jako doklad o této nádheře použil rentzovu vedutu  (jako fotografii) vevázanou do Hanckeho veršovaného popisu tohoto „pozemského ráje“ v domnění, že císař projeví zájem do Kuksu přijet. Této „vábničce“ však císař odolal a nikdy Kuks či Bonrepos na lyském panství nenavštívil. Sporck alespoň dosáhl císařova pozváni na lov v brandýském panství, které bezprostředně s lyským panstvím Sporcka sousedilo.
Zde u Hlavence došlo k památnému zavěšení řádového odznaku svých rytířů sv. Huberta (insignie) nad císařovo zlaté rouno, po kterém Sporck pošilhával. Psal se datum 3.11.1723, tedy na svátek patrona lovců sv. Huberta, takže ceremoniál byl na místě a zápis do pamětní knihy řádové a podpis „Carl“ byl dosažen.
Zdá se, že řádovou insignii použil Sporck poprvé až na tomto památném hlavenském honu. Jistě si kladete otázku, jak to vše co dosud bylo řečeno souvisí s Rentzem?. Odpověď je nasnadě. On to byl, kdo podle ústních pokynů hraběte dal „insignii“ design. Prostě ji navrhnul. Důkaz o tom podává rytina „Le Corne du Saint Hubert" z roku 1723, kde je vyobrazena v horní části. Taktéž šporkův pamětní žeton s viděním svatého Huberta z roku 1724 vychází z rentzova dřívějšího zobrazení zachyceného na rytině.

Účastníci císařského hlaveneckého honu obdrželi od Šporcka právě toto rentzovo rytecké dílo s výjevem  lovecké družiny na koních s notovým záznamem – áriií dvorního kapelníka hoffmistra Seemanna na verše neznámého francouzského autora.   

Císařský hon nemohl Sporck jen tak nechat zapadnout do soukolí dějin. To byla šance, která se musí zúročit. Proto příští dva roky Sporck připravoval další důkazy kontaktů s císařem, aby ukázal kdo je té váhající české šlechtě. Prvním počinem byl záměr postavení pomníku v Hlavenci, který zhotovil M.B.Braun a vztyčil jej na hranicích panství  zhruba do míst, kde císař přijal svatohubertský řádový odznak. Na tomto pomníku je německý nápis, který v překladu zní:

ZDE KAREL ŠESTÝ SVÝM PODPISEM NASTOLIL 
BRATRSTVU SVATÉHO HUBERTA SMĚLÝ CÍL.
Proč strnuls poutníku? Nemůžeš pochopit
kde že se vzaly sloupy v tomhle háji?
Z hraběcích rukou zde Karel si ráčil vzít
hubertskou hornu těch co ji v svém znaku mají

Poznámka autora: odtud můžeme dovozovat, že původní Bratrsvo sv. Huberta, které Sporck založil v roce 1695 v Lysé nad Labem (neboť řády mohl zakládat jen suverén, tedy král nebo císař) mohl od tohoto historického aktu, kdy král a císař přijal insignii Bratrstva sv. Huberta a tím je de facto i de iure uznal, tudíž můýe se nazývat ŘÁDEM  SVATÉHO  HUBERTA.

Brzy po realizaci hlaveneckého pomníku začal se hrabě zaobírat myšlenkou co dalšího připomene blízkost Sporcka u císaře a strhne pozornost na něj. Koncem roku 1723 začal rozvažovat ideovou náplň a zpracování pamětního svatohubertského žetonu, který by připoměl výročí této události.
Vyšel z písmen „C“ a „S“, které dobře obě osoby spojovaly a značily:

Charmant                             Souvenir *
Caesare                               Subscribente *
Carolus Sextus         ****       Comes Sporck

Úloha Rentze jako prvotního autora návrhu insignie i averzu žetonu je nezpochybnitelná neboť sám Sporck sdělil Grossovi, že předlohou pro žeton byla rentzova rytina „Le Corne Du Saint“ (E.Poche). Žeton byl dán ke zhotovení drážďanskému medailérovi P.H- Grosskurtovi. Námět však byl vyveden na měděné plotně z původního návrhu Rentzova.
Postrádáme doklad kdy byla vyrobena první řádová insignie, a kdy byla vyrobena ta která byla předána císaři v Hlavenci, ale lze se domnívat že ač byl Řád založen v roce 1695, samotná insignie vznikla někdy v roce 1723, neboť neexistoval ani malířský či grafický návrh. Námět mohl pouze „zrát“ v hlavě Spocka, avšak podobu mu dal až Rentz. Objev svatohubertského řádu (insignie) v Bistramově lovecké sbírce pak autorství Rentze ještě utužil neboť byl již uveden na Kukské vedutě (viz příloha č. 7).

I když „svatohubertský hon" na císaře vydržel Sporckovi v nejrůznějších aktivitách celé dva roky než byl ukončen odhalením pomníku v Hlavenci 3.11.1725, jehož slavnostnímu aktu nepřihlížel císař toliko za sebe vyslal „jen“ Emanuela Savojského


6. Stěžejní díla pro F.A. Hraběte Sporcka.

Stěžejním dílem pro hraběte Sporcka bylo vydání „Křesťanského roku“. V intervalech mezi všemi naznačenými událostmi a dalšími pracemi drobnějšího charakteru, musel Rentz věnovat každou volnou chvíli práci nad rytinami „Křesťanského roku“. Do konce roku 1725 má již hotových 120 ilustrací pro 1. svazek. V tomto roce, kdy práce na díle vrcholili se do  hektické přípravy vmísil další hraběcí koncept a to „Kniha emeritů“, která měla výhledově obnášet asi dvě stě vyrytých desek a otisků v potřebném nákladu. Připravoval se i 2. svazek „Křesťanského roku“. Rytec Rentz jde z práce do práce.
Hrabě oceňoval, že se kdysi rozhodl angažovat rytce Rentze a celou ryteckou dílnu neboť se mu vyplácelo po všech stránkách včetně skutečně vydaných obnosů ve zlatých toto rozhodnutí. Kupříkladu za dílo „Velký pohled na Kuks“ /viz příloha č. 5/ v roce  1725 Rentzovi za 750 kusů výtisků zaplatil150 zlatých.
Jinde by ho nákladově tato práce vyšla o třetinu až polovinu dráže, počítáno včetně všech nákladů.
Kdo zná techniku tisku z mědirytiny dovede si představit jak náročné pracovní operace to jsou. Válcem tiskařského stroje muselo projít až 250 000 listů pro fóliové vydání.
V roce 1731, kdy se tiskla „Kniha emeritů“ se z podkladů hofmistra Seemanna dá přesně spočítat že denní produkce drobných ilustrací bylo 180 až 200 otisků
Rentz byl především živnostník a takto na něj bylo pohlíženo v době baroka, žádný umělec zprostředkující divákovi realitu a imaginaci či krásno (nu jako fotograf).
Rentz obdržel za malou kukskou vedutu v roce 1725 30 Rg (říšských zlatých).
Srovnáme-li to s pozdějším platem pradleny v Hospitalu  (24 Rg) nebo plat špitálmistra (25 Rg) či knihař, který pouze svazoval katechismus (12 Rg) jde při kvalitách Rentze o nepoměr.


7. Závěr. 

Tento referát si nekladl za cíl vyčerpávajícím způsobem pojednat o životě a díle M.H.Rentze. Na tak malé ploše to není ani možné.Šlo o přiblížení této osobnosti dnešnímu posluchači a vysvětlení že rytec Rentz byl v pravdě „dvorní“ rytec F.A. hraběte Sporcka. Především šlo o přiblížení rytce a podílu jeho invence na náš Řád a naši insignii.V budoucnu (2009) vznikne 2 část této aktuality, které se bude zabývat Rentzem  jako autorem rytin a podrobněji mohou být rozebrána stěžejní Sporckova díla, jeho nakladatelské počiny „Křesťanský rok“ a „Kniha emeritů“ a další životní pouť M.H.Rentze.


8. Literární zdroje.

a.) Bezděk František-Kovařík J. „F.A.hrabě Sporck a jeho Řád sv. Huberta –svép. 1998
b.) Šerých Jiří „ Michael Rentz Fecit“ – nakladatelství Karolinum Praha 2007

Hradec Králové: srpen-září 2008
ing. František Josef FROLA z Lipova-EOSH
 

Obsah:
1.    Rentz pracuje na zakázkách pro F.A. hraběte Sporcka
2.    Odchod z Rentzovy dílny J.D. Montelegreho /nevlastní syn/
3.    Úloha Rentze ve „válce“ Sporcka s jezuity
4.    Kukská inkvizice a dopad na M.H.Rentze jako autora rytin
5.    Kontakty s M.B.Braunem a Petrem Brandlem
6.    Úloha Rentze na práci „Svatí na stromech“ v Hubertově lese – 1731
7.    Rentzovi žáci
8.    Práce na dokončení fóliového „Křesťanského roku“ 1732
9.    Rentzovy cesty 
10.    Poslední Šporkovy zakázky a poslední čas s hrabětem
11.    Nový sňatek a koupě domu v Kuksu a vztah s dědici hraběte
12.    Odkaz Rentzovy tvorby-Rentzova typika, barokní ztvárnění světla a stínu a devoční grafika
13.    Ozvěny Rentzovy invence v dílech pozdějších autorů
14.    Osud Rentzovy „Kukské hutě“
15.    Závěr.

V Y P R A C O V Á N Í


1.    Rentz pracuje na zakázkách pro F.A.hraběte Sporcka

V minulém vyprávění o Michaelu Heinrichu Rentzovi jsme jej opustili nad prací stěžejního díla pro F.A. hraběte Sporcka a to nad Křesťanským rokem (1 díl).Další velkou zakázkou byla Kniha emeritů (2 díl), kterou Rentz vyzdobil jedenašedesáti vyobrazením svatých žen žijících v ústraní. V tomto díle je zachycen i posmrtný portrét Šporkovy dcery Marie Eleonory, která byla příslušnicí hradišťských anunciátek. Rentz pracoval také na 2. díle Křesťanského roku, který realizoval s přestávkami více jak 12 let.


2.    Odchod z rentzovy dílny J.D.Montelegreho /nevlastní syn/

Z minulého příspěvku víme, že nevlastní prvorozený syn Johan Daniel de Montelegre pracoval s Rentzem v kukské huti. Tato relativně zajištěná  existence však J.D. de Montelegreho nezbavila tužeb po svobodné tvořivé práci bez vlivu nevlastního otce. Určitě i pod tlakem jiných problémů se osamostatnil na podzim 1726 a zapustil kořeny v Žitavě, kde se také žení, samozřejmě s vědomím hraběte, který později při „kacířském procesu“ proti němu mu to bylo přičítáno k tíži, když zaměstnává luterána Rentze ale ještě vydává zhostný list k vystěhování a sňatku s dalším luteránem a tím způsobuje odpadnutí „ovečky“ ze stáda katolické církve. Těmito osobami byl J.D.de Montelegre a dcera kukského malíře Jana Brože, Barbora Zuzana.
Rentz odchodu svého nevlastního syna nijak neželel. Po jeho odchodu pracuje na dalších rytinách mimo stěžejní díla a to na dvou pohledech na hraběcí ermitáž a Bonrepos, které se stávalo zastávkou na cestě do Prahy a z Prahy(v letech 1722-1733), když  po otci zděděné dominium Lysá prodal příteli Františku Josefu hraběti Černínovi. Takto se sice připravil o významný lovecký revír ale usoudil že na lyském panství nebude pořádat velkorysé parfosní hony. Bonrepos si držel pouze pro druhou velkou loveckou vášeň a tou byla čižba.


3.    Úloha Rentze ve „válce“ Sporcka s jezuity 

V traktátu „Litis abusus“ se uzavírá dlouhá etapa nesmířlivého boje proti křivopřísežným mužům justice tzv „herkommanská“, aby ji vystřídala kratší, leč o to prudší smršť a tou byla hraběcí zvídavost, která vedla k předepisování receptů, jak v přísně protireformačních Čechách pojímat křesťanství. Toto období nazýváme proti „Kvadrátům“, kdy ten tvrdošíjný FAGUS si dovoloval až příliš. Prostředky na to měl jak finanční tak praktické to je služebníky v grafice, knihtisk a distribuci. Neustálé nové nápady, v dopisech rozesílaných na všechny strany převedených do konkrétních požadavků a příkazů, což můžeme chápat jako kladení ok a léček, který vzcházel z trvalého fundátorova neklidu, pokušení a napětí (což jsou vlastnosti náruživého lovce), zvědavého na to jak hon vlastně skončí.
Spor se sousedy jezuity nemohl skončit jinak než obžalobou hrozící mu kacířstvím. Zdrojem nesmiřitelného boje s jezuity byl kus pozemku v Novém lese nad Stanovicemi, který v říjnu 1725   chtěli jezuiti směnit s pozemkem u Labe, který by se mu i lépe k ucelenosti panství hodil. Totiž jezuité zde v Novém lese chtěli vztyčit „Kalvárii“, pro kterou již nechali v předstihu vyrobit některé sochy, což Špork vítal a byl by ke směně svolný. Ovšem výměnou superiora jezuitů za zemřelého Kirchmayera  zvoleného Josefa Wiplingera, který zájmům  Šporcka a původním dohodám nepřál.Zastavil všechny práce. To Šporka urazilo, tento stav ještě gradoval sporem o „novoleské“ pozemky a protest žírečských jezuitů proti „tesání“ Betléma v Novém lese.
¨     Nevraživost, dosud latentní u Šporka přerostla u popudlivého hraběte naplno.Požádal Rentze o vytvoření rytiny s výjevem „čarodějnickým“, kterou nechal rozdávat poddaným. Také přikázal svést slámu a harampádi na místo zamýšlené Kalvárie a zde nechal ve filipojakubské noci ( z 30.04 na 1.05. 1727) vše zapálit a ještě oheň umocnil „rachejtlemi“ na stromech uvázaných, takže u pověrám náchylných poddaných vyvolal iluzi, že se tohoto vršku zmocnil čert,umocněnou tvrzením, které nechal rozhlásit, že je to proto, že otcové jezuiti upustili od postavení Kristova kříže.
„Černí sousedé“ se stali také terčem kratochvilných narážek lázeňských hostů.Vnějším projevem byly i paskvilské urny v zahrádkách pousteven, klíče od nich měl pouze Šporck, kam vhazovali příspěvky v kampani proti jezuitům. Rentz vytvořil pro Šporcka vedle „Sabatu čarodějnic“ i další „letáky“ s podobným námětem. Uvědomoval si nebezpečnost tohoto „díla“ avšak jako protestant se na věc díval trochu jinak než katolík.Urození návštěvníci lázní se bavili také tím, že se pokoušely veršovat na adresu „černokabátníků.Špork rozšiřuje tyto „dílka“ i mimo Kuks, což zapadalo do jeho názoru nového témbru křesťanství.Což se jistě nelíbilo autoritám křesťanské církve a odezva na sebe nenechala dlouho čekat.


4.    Kukská inkvizice a dopad na Rentze jako autora rytin.

Proto oddíl kyrysníků Caraffova pluku, který 26.07.1729 obklíčil Kuks a zabavil šestatřicet beden knih, grafických tisků a ostatních. Naštěstí mezi nimi nebyly důležité svazky konceptů hraběcí korespondence. Příštího dne se výslechová mašinerie rozjela naplno. Seemanův deník nám zachycuje události den po dni. Výslechy se vedly na úřadu hejtmana Voračického v Hradci Králové. Dne 29.07. přišel na řadu k výslechu i eskortovaný do Hradce Rentz a po výslechu uvězněn ve Filozofickém domě na Kuksu, odkud byl propuštěn až příští den navečer. Znovu však byl 31.07. konfrontován se sekretářem hraběte Scheffknechtem a kukským správcem Seemanem. Hlídkami k výslechu byl doprovázen tak dlouho, dokud nebyla prokázána jeho nevina.
18.11. 1729 se vydali do Kuksu cenzoři hradecké konzistoře /Václav Chřepický a Jan František Michálek/, aby podrobili vše zevrubné prohlídce a nechali zabílit nebo odstranit „vše závadné“. Práce cenzorů, kterou Rentz mohl na vlastní oči vidět mu dala lekci, jež se specificky odrazila v jeho díle. První příležitostí byla modlitba zaslaná Šporkovi tyrolským hrabětem Sarntheimem, kterou Rentz opatřil „vyobrazením“ čerstvého českého světce Jana z Nepomuku s adorujícími putti opírajícím se o „Šporkův rodový erb“. Další prací v tomto smyslu byla děkovná modlitba za záchranu života fundátora, kterou Rentz doprovodil výjevem „Vztyčení kříže se Spasitelem“. 


5.    Kontakty s M.B.Braunem a Petrem Brandlem.

Dramaticky přerušená Braunova sochařská práce v novolesské skále se zdárně rozběhla v roce 1731 a také si je hrabě vybral za cíl cest ke kontrole postupu prací. Je zde již ukončený stav Kristova narození i Klanění tří králů. V této době se jezuiti znovu rozhodovali postavit Kalvárii, která tak dramaticky sehrála roli v životě hraběte.Dne 13.09.1730 probíhala lidová slavnost v Novém lese u reliéfu narození Krista tzv.“Povýšení svatého kříže“ ještě u nevysvěcené kaple a rozdával se „Křesťanský rok“ s Rentzovými obrázky. Tak se stalo, že se dvě díla v určitém čase potkaly i když již dříve před několika lety se Braunovi novolesští anachoreti potkali s Knihou emeritů vyzdobenou Rentzovými grafikami. Takže tito umělci se znali osobně měli možnost poznat svá stěžejní díla a jistě i pohovořit o práci v hraběcích službách. 
Krátkými životními a tvůrčími podněty na Rentze působil i Petr Brandl, který plně zapadal do kukské idylky v podřízenosti mecenáše a hybatele, totiž hraběte. Dne 9.08.1731 se P. Brandl vrací krátce do Kuksu, aby si vypůjčil od hraběte peníze a za to „namaloval“ hraběcí portrét. Dluhy hrabě neodpoštěl. Ty byly „železné“. Proto není vyloučeno, že je malíř odčiňoval právě zhotovováním hraběcího portrétu. O Rentzových stycích s Brandlem v oněch dnech určitě došlo už také proto, že na zmiňovaném portrétu se objevuje Miles christianus, kterého prokazatelně mohl prvně spatřit „na buku u kuchyňky“. neboť toto má souvislost se svatými na stromech a Seeman si 20.08. zapsal, :“ Rentz křesťanského bojovníka na buku již zcela vykreslil a vymaloval“.


6.    Úloha Rentze na práci „Svatí na stromech“ v Hubertově lese – 1731

Rentzovo „kreslení a malování“ byla mělká a pak polychromovaná řezba do živého kmene buku. Rentzův Křesťanský bojovník byl první takovou prací poloplasticky vyvedenou. Toto byl projev Rentze bez hlubší objednávky či ideje vnuknuté Šporckem. Hrabě jistě dříve či později o této iniciativě byl zpraven a jistě vyjíždí i s Brandlem do Hubertova lesa, kde toto dílo spatřují. V každém z nich zanechalo svůj odraz. V Brandlovi jako námět na portrét hraběte a Šporka k zadání většího souboru.
Celá věc povstala takto. Hrabě se služebnictvem, hosty a herci si vyjel do severovýchodního koutu panství na lov, který nedopadl úspěšně. Tuto část panství měl rád neboť zde nenarazil na „černé“ sousedy. Také tato část panství byla dobře uzpůsobena pro parfozní lov neboť prostor byl náležitě vybaven včetně oplocení proti úniku zvěře, psincem a také zde od roku 1726 rostla stavba letohrádku s jídelnou a onou v Seemanových zápiscích vzpomínanou „kuchyňkou“.
Zde jistě v přestávce takového lovu Rentz „nakreslil“ do buku výše zmiňovaný výjev.
Později zde hrabě nechává realizovat i sochy a „Dianinu lázeň“. Tato část Hubertova lesa byla tak milá Šporkovi, že v roce 1732 neodjíždí na zimu do Prahy, a zůstává na Kuksu. Vyjíždí v tato místa čím dál častěji. Hubertovo-Mariánské údolí se stalo  místem „kde svatí rostou na stromech“. Ještě před druhou světovou válkou tato část lesa nese toto označení. Pro přesnost musíme říci, že podobné výjevy byly i v Betlému v Novém lese ale nebylo to takové „divadlo“ jako v Hubertově lese především ztvárnění Krista s 12-ti apoštoly a další svaté figury. Čas potřebný na zhotovení jedné „přírodní plastiky“ mohl být vytvořen během 2-3 dnů, ovšem za účasti pomocníků rytcových. V potaz byl brán tvar růstu buku, jakož i barevnost, kterou dotvářela polychromie a expresivita kmitavé sluneční projekce přes listy, což vyvolávalo pohybovou iluzi. Celá galerie „Svatých na stromech“ byla dokončena v červenci 1732. O přesné náplni a stavu souboru se dozvídáme s podrobné inventury provedené Karlem Josefem Bienenbergrem  ke konci 18. století, který je součástí soupisu vybraných památek Českého království. Součástí celé přírodní scenérie byla i barokní dispozice obvyklá pro ztvárnění krajinného prostoru a to se středovým letohrádkem a osově do čtyř stran se rozbíhajících alejí.Takže vedle aleje „Krista“ zde byla i alej „Svatých“ a alej „Poustevníků“. Toto vše zapadá do období hraběcí „eremitorománie“
V roce 1865 byl celý les, „Kde rostou svatí na stromech“ úplně vykácen. Ve 20. století zde spatříme mezi stromy již osamocenou figuru mnicha mezi stromy nad Kopaninami.   


7.    Rentzovi žáci.

Rentzovými žáky již v roce 1732 zcela prokazatelně jsou malíř Andresen, mladý malíř Brož kukského malíře Brože, kteří mu pomáhají na „Svatých na stromech“. V klasických ryteckých disciplinách Rentz jistě „zaměstnává“ tyto mladé muže a svěřuje jím i rytecké práce, které opatřuje označením „direxit“ (řídí, vede). V díle Tance smrti se toto označení stává pravidlem. Mladý Antonín Brož asi rok po Šporkově smrti odchází do Žitavy za svou setrou a švagrem (J.D.Montelegre), který mu možná poskytl zaměstnání. 


8.    Práce na dokončení fóliového „Křesťanského roku“ 1732.

Na počátku roku 1732 se už také schylovalo k velké, foliové edici „Křesťanského roku“ i když vrcholili práce na stromech v Hubertově lese.Potrvá sice ještě celý rok, než na zakoupený papír budou tištěny foliové archy textu a než z Kuksu vyrazí nákladní žebřiňák, aby z Prahy přivezl první tištěný náklad. A tak obě zakázky se prolínají a možná i podivuhodně spojují.Jak už ale je v Kuksu pravidlem, že jeden plán překotně stíhá druhý, aby se překřížily a pozdily. A tak se stalo, že čtyři desítky zbývajících ilustrací určených pro toto dílo se dokončují až po třech letech.
Třetí díl tohoto veledíla je pro nás v bezprostředním vztahu k Rentzově dílu a tvorbě důležitý, neboť předešlé byly zadávány i u jiných rytců, ne vždy se zdařilým výsledkem. Tak v tomto díle nacházíme pozoruhodný frontospis a alegorii Víry a alegorickou vinětu Milosrdenství a též Šporkova bysta k oblíbenému hraběcímu symbolu, totiž Herkulovi se zabitou hydrou.


9.    Rentzovy cesty.

Rentz, aby dosáhl ve své grafice co možná nejpřesnější zachycení reality (krajinné scény), zajížděl v ona místa, která měl zobrazit a potom své dílo označil „Ad vivum“, čímž chtěl říci, že pohled není okopírován nebo převzat z jiného vyobrazení. Proto žádná s vedut nás nenechává na pochybách, že by snad byla okopírována z již dřívější předlohy. Proto víme, že pro „podolskou“ vedutu musel až k Heřmanovu Městci urazit asi 10 poštovních mil (70 km), kterou asi nevykonával sám, ale jako součást doprovodu celého „hraběcího dvora“. Takto cestoval do Adršpachu či do Lysé. Proto se musíme vzdát představy že by rytec Rentz byl trvale připoután ke Kuksu.
Inteligentní a vzdělaný Rentz, který nebyl služebně celoročně vázán na Kuks a hraběte mohl vykonávat cesty i s pověřením jako posel hraběcí, s nejčastějším vzkazem k vydavatelství knih či vzkazy společenského charakteru.
Mezi Rentzovi přátele patřil Tobiáš Antonín Seeman, neboť tito dva muži jistě hodně času trávili na společných cestách.


10.    Poslední šporkovy zakázky a poslední čas s hrabětem

Rentzova šporkovská éra se s přibývajícím stářím hraběte blíží ke konci. Na umělcově stole se tenčí hraběcí zakázky úměrně k tomu, jak kukský pán upouštěl od  své vydavatelské aktivity. Nemůžeme si být ani jisti nakolik myslel na své poslední věci a stal se ještě iniciátorem vrcholného počinu Rentzova, kterým je „Tanec smrti“ i když tímto tématem se Šporck zaobíral již dlouho před svou smrtí.
Smrt obcházela nejen kolem Šporka ale mohl jí pocítit i sám Rentz, když 20.07. 1736 zemřela v Lysé jeho žena Zuzana, což se dovídáme s osvědčení neboť smrt luteránky musela v přísně katolických Čechách vnést chaos do stávající „legislativy“, neboť nebylo kam a kým jí zapsat neboť Katolická matrika to nepřipouštěla a evangelická neexistovala. Proto pouze urozené panstvo, tedy F.A. h. Sporck byl jedinou autoritou, která tuto skutečnost mohla dotvrdit i s právními důsledky tedy právním ručením.


11.    Nový sňatek a koupě domu v Kuksu a vztah s dědici hraběte.

Ještě než hrabě umřel se Rentz  po nutné „smuteční“ době znovu žení. Jak víme věkový rozdíl mezi Zuzanou ( v době skonu jí bylo 60 let) a Michaele byl velký. Proto se v roce 1737 žení a stává se jí česká dívka se kterou zplodil ještě 12 dětí (jak tvrdí životopis Pelcla). Také si obstarává po mnohaleté službě u hraběte nové bydlení nikterak honosné, ale vlastní, totiž roubenku u Labe s kusem pole a zahradou, kterou kupuje za 300 rýnských zlatých od Kateřiny Simonové, vdovy po hraběcím lokaji. V kukské pozemkové knize je k 6.02.1738 proveden přepis hraběcí donace, kterou sepsal v Lysé takto:“Já, František Antonín, císařský říšský hrabě ze Šporků, pán Lysé, Konojed, Hradiště a Heřmanic, Jeho římského císaře a královského katolického Majestátu skutečný tajný rada, komoří a místodržitel Království českého etc., tímto potvrzuji a přiznávám na všech místech, kde je to zapotřebí, že poněvadž mne můj nynější dvorní rytec Michael Rentz poníženě a s prosbou požádal o zakoupení a obývání domu v Kuksu, který jsem předtím daroval se zahradou a polem zesnulému lokaji Simonovi.... dávám mu k tomu prostřednictvím nynějšího instrumenta nejen svůj vrchnostenský souhlas, ale také příkaz, aby po vzoru donace zesnulému Simonovi přešlo i na jmenovaného Michaela Rentze, jeho potomstvo a dědice osvobození od daní....
Svému lokaji před řadou let dluh na chalupě ve výši 60-ti zlatých hrabě odpustil   avšak „dvorní rytec Rentz“ musel těch 300 zlatých vdově vyplatit. V tom spatřujeme onu „Hospodářovu železnou logiku“. Ani tyto peníze si Šporck neodnesl na onen svět byv do dvou měsíců 29.03.1738 zemřel. Ty byly použity pro vytištění „Křesťanského roku“ a náklady se vyšplhaly na 15.000 zlatých (jak ustanovil ve své závěti). A tak v kruhové cirkulaci hrabě-držgrešle a hrabě-mecenáš byla VĚČNOST – jak ji pro něj rytec mnohokrát ztvárnil : hladově zakousnutá do vlastního ocasu.:
Rentz s dědici hraběte nemá takové vztahy ani zakázky. Proto opadá velmi rychle vztah na dvůr Šporkův, už také proto, že sídlem dědičky Šporkovy se stává Lysá.
Sám Rentz umírá v roce 1758, tedy 20 let po smrti Šporka. 


12.    Odkaz Rentzovy tvorby, Rentzova typika, barokní ztvárnění světla a stínu a rentzova devoční grafika.

M.H. Rentz zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách ilustrátorství a ryteckého umění. Jako barokní umělec byl nedostižný v detailu, zachycení světla a stínu a ve „vlasovém“ provedení rytiny s detaily a s věrným zachycením obličejů postav s jejich oděvem a mimikou. Největší přínos je v Rentzově typice a devoční grafice.  V Rentzově životě můžeme vystopovat čtyři vývojová období: první orientace v řemesle a rytecké technice, druhé: kresebné, které bylo nejdelší, třetí:sametové, zvláště zřetelné v díle „Křesťanský rok“ a čtvrté: vyzrálé, devoční.
Při pestré situační škále ztvárňovaných postav, kdy kreslíř pracuje se spolehlivou jehlou či rýtkem, stěží by dosáhl kýženého výrazu, kdyby významově rozrůzněná gesta nedoprovázel také autentický mimický výraz. Zachytit tento stav vyžaduje zvládnutí řemeslné zručnosti a vysoké umělecké invence. A to Rentz uměl a dokázal. Toto umění plně prokázal v cyklu „Křesťanský rok“ zvláště v díle č. XI, kde ztvárňuje stavy duše jako „úlek“, „lítost“ nebo „nadpozemské odevzdání“ tak bravurně až nepřekonatelně.
Rentzovo zachycení světla a stínu v barokní rytině, což je jediné postavení hmoty v prostoru bylo vyvoláno různou intenzitou šrafy. Systém šraf, jejich nahuštění na předmětu pak  vyvolával potřebné efekty, které v malířství vyvolává pastózní štětcový nános do nejjemnějších lazur.. Pro dosažení tohoto efektu byla nejdříve použita leptařská technika a do ní se začalo rýt.Nebo rytí bylo překryto následným leptem.
Rentzova devoční grafika tvoří ve svém souhrnu značně nepřehledný celek, kde proti ustáleným měřítkům, jež jsme si na tohoto umělce vytvořili ve starších pracech kolísají. Avšak nikde autor nejde pod možnosti technického či výrazového ztvárnění. Rentz je jedinečný v přepisu postav a výjevů a jejich detailů a mimiky. Ve stáří kdy se figurální grafice svatých věnoval nejvíce (absence zakázek od hraběte) a to ho vlastně živilo, zúročil své poznatky a umění a tím vítězil v konkurenci jiných hutí.  


13.    Ozvěny Rentzovy invence v dílech pozdějších autorů

Velkoryse rozmáchlý kreslířský přednes disponovaný většinou k rozměrnějším úkolům inspiroval i další umělce a dílo Rentzovo se stávalo jejich vzorem.. Najdeme v muzeích i několik diletantských kopií, které chtěly napodobit Rentzovy grafiky
Rentzova invence především zůstává v přímých žácích v jeho dílně a těmi byli Jan Balzer,  a Jan Josef Andres rodák z Dubence a Jan Jeroným Řebec z Choustníkova Hradiště. Pozdější vlivy Rentzovy invence můžeme sledovat u Antonína Brandla ze Dvora Králové n.L. ( nar.1726), Jana Josefa Knirschaho a Jana Tobiáše Arnolda ( nar.1730 v Jaroměři).
Velký barokní sloh ještě reprezentovali Michael Rentz s novými žánry. Velkým obdivovatelem Rentze byl později Max Švabinský a malíř Josef Mánes.


14.    Osud Rentzovy „Kukské hutě“

Rentzova „kukská“ huť dohasínala přes umělcovi žáky ještě opravdu dlouho. Ještě v roce 1788 třicet let po Rentzově smrti vydavatel svatých obrázků Václav Hoffmann (narodil se v Kuksu), využíval kukské hutě a jejich postupů. Na Hoffmanna pak navázal Václav Morak narozený 1817 ve Dvoře Králové n.,L.Podobnou mědiryteckou dílnu pro tisk z měděné desky a nakladatelství měl i v Praze na Smíchově
Přesto, že nemohl být školen svým otcem, přesto najdeme odkaz u jeho syna z druhého manželství a to Kazimíra Stanislava Rentze (1748-1799), který jako jediný zdědil ve skromné míře otcovo nadání a profesi. Jeho vzdělávání si vzali za své žáci M.H.Rentze a to především Jan Arnold. Erby vytvářel syn Kazimíra Rentze a to František Emanuel Rentz(1746 Praha – 1821 Praha) a byl jmenován zemským malířem znaků v roce 1800.
Století 19 znovu objevuje krásu grafik rentzových a na konci 20. století, pokud se našli měděné desky s rytinami, tak se restaurují a provádí se nově tisk dodnes. Naposledy tisk s restaurované desky zachycující Poličský morový sloup.


15.    Závěr.

Michael Heinrich Rentz je bezesporu významným barokním rytcem a malířem. Díky jeho invenci a šťastnému protknutí životů našeho fundátora z jeho mohl vzniknout tak bohatý soubor rytin a umělec Rentz mohli předvést světu svoje umění, které v běhu jeho života vyzrávalo v mistrovství, kterému se dodnes obdivujeme.
Tento příspěvek si nekladl za cíl vyčerpat veškeré skutečnosti vážící se k životu a dílu M.H.Rentze. Šlo spíše o postihnutí stěžejních životních zvratů a stěžejních děl. A to snad bylo naplněno. Nechť toto posoudí čtenář či posluchač sám.

Datum: květen 2009

ing. František Josef Frola
z Lipova-EOSH, mistr ŘsH