František Antonín hrabě Sporck

Narozen 9. března 1662 v Lysé nad Labem, zemřel v 76 letech, 30. března 1738.

 

SPORCKOVA RODINA

OTEC SPORCKŮV

Johann Sporck se narodil pravděpodobně v roce 1595, jako syn negramotného poddaného sedláka na statku Sporkckhof, na území biskupského knížectví Paderborn ve Vestfálsku.

Téměř celý jeho život je spojen s armádou a válečnými taženími.

Otec F. A. Sporcka

V mládí vstoupil do bavorské armády, v roce 1638 byl u městečka Mellerstadtu (severně od Schweinfurtu) zraněn jako Rittmeister (kapitán). Bitvy u Jankova v roce 1645 se účastnil jako Obrist (plukovník) a za zásluhy právě v této bitvě byl jmenován do hodnosti Wachtmeisterem  (Generálem).

12. října 1647 byl císařem povýšen na generálporučíka jezdectva a téhož roku byl tzv. nobilitován - před tímto aktem dosáhl propuštění z poddanského svázání rodného statku Sporckhof u paderbornského knížete, biskupa Ferdinanda z Fürstenbergu. Byl povýšen na dědičného říšského hraběte.

Za své výtečné vojevůdcovské činy ve službách habsburské dynastie během třicetileté války byl císařem štědře odměněn. Byl odměněn pozemky zabavenými "českým šlechtickým protestantům", kteří odmítli konvertovat ke katolicismu po porážce v bitvě na Bílé Hoře v roce 1620.

Po přechodu do císařských služeb byl generál Sporck v roce 1647 povýšen do stavu říšských svobodných pánů s titulem barona. Po bitvě u sv. Gottharda (Mogersdorf; oblíž dnešní rakousko-meďarské hranice; součást osmansko-habsburských válek), 23. srpna 1664 byl císařem Leopoldem I. povýšen do stavu dědičných říšských hrabat.  zúčastnil se také bitvy na Bílé hoře ve vojsku katolické ligy.

V sedmašedesáti letech se generál Sporck v roce 1664 zúčastnil války s Turky a svým strategicky promyšleným zakročením rozhodl bitvu u sv. Gottharda v Uhrách ve prospěch císařského vojska. Před rozhodující bitvou se prý modlil: „Všemohoucí nejvyšší veliteli tam na nebi! Přispěj nám pravověrným dětem svým, ale není-li to vůle tvá, nebuď alespoň s Turky a uvidíš divy!“ Za  vítězství byl císařem Leopoldem I. povýšen do stavu dědičných říšských hrabat,  který mu daroval komorní lyské panství a panství kostomlatské jako dědičný majetek.

Lyské panství bylo po třicetileté válce velmi zpustošené, ale Jan Sporck, především díky válečné kořisti a promyšlenému, moudrému, i když mnohdy bezohlednému hospodaření (osazování zpustlých gruntů svými vojáky propuštěnými z armády a poddanými z konojedského panství, vymáhání roboty i na doposud svobodných měšťanech, navrácení privilegií městu) dokázal svůj majetek zvelebit. 
V Lysé nad Labem se zasloužil o postavení chudobince a obnovení shořelého kostela sv. Jana Křtitele, obecního domu se šatlavou a školy. K Lysé a Kostomlatům (Hronětice a pověst o Sporckovi) přikoupil dalších sedm panství (Konojedy na Litoměřicku /dnes místní část Města Úštěk/, Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, Malešov u Kutné Hory, Hoříněves /zámekNeděliště /zámek/, Světí  /z trvze zámek/ a Velký Vřešťov), za které zaplatil 603 500 zlatých. 

Přestavěl lyský zámek, který měl po přestavbě 16 sálů a pokojů, 12 komor, 6 kvelbů, kuchyni a konírny. 

Johan Sporck byl oblíbencem nejen císaře, ale také papeže Klementa X. (1670 - 1676), kterému velice záleželo na odvrácení turecké hrozby a na svém smrtelném loži generálovi Šporkovi udělil odpustky až do třetího kolena.

Jan Sporck kupoval statky výhradně v Čechách:

  • v roce 1647 získal jako svobodné vlastnictví panství Lysou (záměnou za slíbenou částku 30 000 zlatých od císaře),
  • v roce 1650 přikupuje statek Konojedy na Litoměřicku za 117 000 zlatých,
  • roku 1664 panství Choustníkovo Hradiště u Jaroměře za 66 000 zlatých,
  • v roce 1666 Malešov u Kutné Hory za 114 000 zlatých,
  • ve stejném roce (1666) Střeziměřice,
  • r. 1674 Hořiněves, Neděliště a Světí za 206 000 zlatých,
  • v roce 1675 statek Velký Vřešťov za 32 000 zlatých.

V celkovém souhrnu v letech 1647 - 1675, tj. v průběhu dvaceti osmi let, zakoupil nemovitý majetek za souhrnnou částku 565 tisíc zlatých, což dokládá jeho finanční dispozici.

Pikantností v jeho životě je záznam odmítnutí platby za udělený titul s prohlášením: „že darovaného hraběte nekupuji a koupeného nepotřebuji“.

S životem hraběte Jana Sporcka je vázáno mnoho praktických historek, například :

  • nepřál si být oslovován hrabě Sporck, nýbrž Jan Sporck, hrabě. Tvrdil, že byl dříve Sporckem, poté teprve hrabětem;
  • při návštěvě rodné obce se jeho matka oblékla do kroje šlechtičny a hrabě Jan Špork ji odmítl slovy: „To není moje matka“;
  • jako mladík zamilován do bohatší dívky, která jej odmítla slovy: „Já tě, Jendo, nechci.“ Při setkání, kdy byl generál, majitel panství, hrabě, ji podal ruku a s úsměvem se jí ptal: „Ani dnes bys mne, Markétko, nechtěla?"

 

Generál Johann Sporck zemřel 6. 8. 1679 v Heřmanově Městci  ve věku 82 let. Byl pochován ve starém farním lyském kostele pod nádherným mramorovým epitafem (dnes je umístěn v kostele sv. Jana Křtitele) v rodinném sídle v Lysé nad Labem.  Zanechal jen na hotovosti tři miliony tolarů. 1717 byly jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky v Kuksu.

 

Johann Sporck byl dvakrát ženat. Jeho první ženou  byla Anna Markéta z Lisingen. Z tohoto manželství vychází dcera Markéta (+ 1657). Jiné prameny uvádí, že toto manželství bylo bezdětné.

Johann Sporck měl nemanželského syna Jana Jiřího (1622 - 1683), toho legitimoval a také mu zajistil, aby byl přijat do českého rytířského stavu (9. listopadu 1658). Tato rodová linie po dvou synech zanikla.

Druhou manželkou generála Sporcka (po smrti  Anny Markéty) je  Eleonora Kateřina von Fineke, která je matkou Františka Antonína Sporcka. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery (Marie Sabina Alexie 1661-1717, Anna Kateřina 1669-1712) a synové František Antonín (1662-1738) a Ferdinand Leopold (1664-1711).

 

MATKA HRABĚTE SPORCKA

Eleonora Kateřina von Finecke se narodila 1640 v Meklenbursku, pocházela z rodu meklenburských junkerů von Finecke. Původně byla luteránka, ale kvůli sňatku se Sporckem konvertovala na katolickou víru.

Byla vychována v luterském prostředí, ovšem později. pro sňatek se Sporckem, konvertovala na katolickou víru. Eleonora Marie byla matkou jeho dvou synů (Františka Antonína a Frederika Leopolda) a dvou dcer (Marie Sabiny a Anny Kateřiny). Zemřela při doprovázení manžela na válečném tažení do Francie, pohřbena v dominikánském kostele ve Valencienne. Syn František Antonín přivezl její lebku, tu měl nastálo vystavenu v ložnici svého pražského paláce.

(POZNÁMKA : „Vypravovalo se, že generála doprovázela do bitev též jeho choť. A tak při jedné výpravě do Turecka byla zajata a uvězněna. Generál Špork se marně namáhal ji vysvoboditi a proto při jednom útoku došel sám až k pevnostním hradbám. Jeho choť vyhlédla z věznice oknem a Sporck jí sám hlavu usekl. Lebka byla uložena ve skleněné skříňce v hrobce v Kuksu, později dána do kovové rakvičky. Dle jiné verse opravdu tato energická paní doprovázela často svého manžela na válečných výpravách, zemřela náhle ve Francii a tam pochována. Po dobudování hrobky v Kuksu chtěl ji hrabě převézti, ale z pozůstatků dala se zjistiti jen lebka. (ZDROJ : KOTEK, Ladislav: Rod hrabat Šporků. Krnsko: Vycházelo v Mladoboleslavských listech, 1947. Tiskem Jaroslava Chládka v Mladé Boleslavi., s.12.)

Obecně je vydávána za platnou informace, že v roce 1674 doprovázela svého manžela na válečném tažení do Francie, kde po zranění 2. září umírá.

S rodným matčiným Meklenburskem se cítil syn František Antonín trvale spjatý. A to zvláště, když mu byla připomínána příslušnost k tamní šlechtě a to současně s nataženou dlaní. Zvláště se u něj počítalo s finanční spoluúčastí na plánu založení šlechtické akademie v Rostoku. Na této aktivitě měl zájem jeho přítel Matthias Johann von Behr (1723).

 

JAN RUDOLF SPORCK - jeden z pokračovatelů rodu

 
 

František Antonín Sporck jako legitimní prvorozený syn generála Jana Sporcka, který se vojenskou službou vyšvihl z poddanského do šlechtického stavu, se cítil mezi českou šlechtou jako parvenu (franc. nováčkem v sociálně-ekonomické třídě) a své komplexy vyrovnával barokní kavalírskou stavebnickou aktivitou a bohatou, vydavatelskou i mecenášskou činností, podporou kulturního života nejen na svém panství v Kuksu, ale například v Praze.

 

Narodil se jako nejstarší syn, ze čtyř dětí Johanna Sporcka.  

Křestním kmotrem se mu stal tehdejší hejtman mladoboleslavského kraje - hrabě Pavel Morzin (1632 - 1688).  Svá dětská léta strávil na panství v Heřmanově Městci společně se svým druhorozeným bratrem Ferdinandem Leopoldem (1665 - 1711; jeho manželkou se stala Apolónie Rozálie, rozená Vratislavová z Mitrovic). 

Vyrůstal v prostředí jazykově dvojjazyčném, obklopen poněmčelými Čechy. Byl oblíbencem svého otce a společně se svým bratrem prošel velmi přísnou výchovou. Oba bratři se stejnou výchovnou zkušenosti se od raného děství znesvářili a tento vztah se v pozdějších letech ještě přiostřil.

Nabyl skvělého vzdělání. První městskou školu navštěvoval v Heřmanově Městci.

Od osmi let studoval v Kutné Hoře jezuitská latinská studia. S bratry jezuity na škole udržoval formální, ale velmi dobré kontakty i v dalších letech, i když odmítl přjmout nabízený rektorát. Odůvodnil to tím, že se sám do Kutné hry téměř nedostane a jistě jezuitští bratří najdou vhodnějšího kandidáta (12. června 1701).

K roku 1670, tedy do doby kutnohorských studií, klade Sporck svůj styk s knězem Basseliersem, který mu zřejmě již jako stařec napsal, připomínaje se mu jako učitel, když již dávno zastával funkci kanovníka metropolitní kapituly v Cambrais (6. července 1720). Ve své o měsíc později francouzské odpovědi Sporck nepřímo přiznává, že na něho již zcela zapomenul... již z toho vyplývá, že nelze vliv Basselierse na Sporcka přeceňovat, neboť z dopisu vane spíše zdvořilá odtažitost než srdečnost vybavené vzpomínky na oblíbeného učitele.(PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní: František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1981. 359 s., uvedená citace s. 18.)

Od roku 1675, ve svých třinácti letech, byl zapsán v pražském Klementinu (Charles-Ferdinand University Ptague), kde naslouchal (později i se svým bratrem) přednáškám filozofie a práv. Absolvoval v roce 1678, ve svých 16ti letech. Na studiích v jezuitském učilišti mu byl přidělen jako korepetitor hybernský mnich Francis O´Devlin (původem Ir). 

I během svých univerzitních studií nepolevila otcova přísná výchova tuhé kázně a strohé šetrnosti. 

„Z domu v Panské ulici museli do Klementina šlapat v juchtových, cvočkami podbitými botách; když jednou, jak o tom pak vyprávěl Rakowskému, žádal starší otce o lepší obutí a navíc o kočár, dostalo se mu ostrého odmítnutí: ‚Vy jste oba mladí kluci, vy tam můžete ještě chodit pěšky, dost na tom, že vy budete moci jezdit, až ti, kteří se dnes vozí, budou chodit pěšky.‘“ (CITACE: PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní: František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1981. 359 s., s. 18 - 19.).

Jeho otec umírá rok po jeho úspěšném absoutoriiu a on se jako nezletilý, sic nejstarší následovník, má ujmout správy otcova majetku; byl mu stanoven poručník - synovec generála Jana - Jan Dětřich Sporck, se kterým se později neúspěšně soudil o špatnou péči svěřeného dědického podílu. (V rodiě to však nebyl jedinný právní spor - neúspěšně se soudil též se švagrovou - manželkou bratra Ferdinanda Leopolda Apolónií Rozálií Šporkovou o vy- účtování kurátorského hospodaření, Také se soudil se svým advokátem Václavem Xaverem Neumannem z Puchholzu o palmáre. Tento spor byl zajímavý ještě tím, že hraběte Sporcka dovedl až do vězení pro dlužníky, a to pro jeho furiantský přístup ke sporu, toto vězení se nacházelo v těsném sousedství historicky známé Daliborky../ ZDROJ: PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní: František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1981. 359 s., s. 65.)

PRVNÍ KAVALÍRSKÁ CESTA SPORCKOVA

V roce 1679 mu zemřel otec a po ročním smutku odcestoval společně se svým hofmistrenm Trippelem na dvouletou okružní cestu po vzdělanecké Evropě. V tehdejší době to bylo ve vznešených kruzích zvykem; dovršovalo se tím vzdělání. Přesný itinerář jeho cesty není znám, ale byla určena specialistou na provázení kavalírů hofmistrem Trippelem. Tohoto svého průvodce mladý hrabě Sporck uctíval hlavně pro vynikající zbožnost, mravy a učenost. Svoji cestu započal v Itálii, v Římě, vrátil se zpět do Turína na místní šlechtickou akademii, cesta pokračovala přes jižní Francii do španělského Madridu, poté do Francie, kde měl cíl svého hlavního pobytu - město Paříž. Následovala plavba do Anglie, zpět se vracel přes Haag a Brusel, tehdy obvyklé „kavalírské cesty“ ke královským a knížecím dvorům („Reisen in fremde Länder und Besehung der Vornehmsten Höfe in Europa.“). Bývalo přitom zvykem pobývat určitý čas v blízkosti vzdě- lanců příslušných univerzit, kde se mohli mladí kavalíři seznámit s aktuálními výsledky vědeckých poznání té doby a v jednotlivých zemích nasbírat duchovní směřování té určité kultury a jednotivých komunit uvnitř nich. 

Po svém návratu se mladý hrabě Sporck na podzim roku 1682 vydal opětovně do Paříže. Jeho mladší bratr svým životem budil obavy již u otce a František Antonín potřeboval dohlédnout na způsob jeho života. To mělo být skrytou formou. V jeho kavalírských cestách byl pařížský pobyt vždy ustálenou konstantou. Na mladého Sporcka učinil velký dojem životní styl královského dvora Ludvíka XIV. (krále Slunce). Mladý hrabě Sporck ale nebyl vybrán vhodným adeptem pro francouzský dvůr (politické cíle absolutismu) jako ostatní mladí kavalíři z německého a uherského prostředí. A o možnosti spolupráce s francouzskými královskými agenty se vedou pouze spekulace, které ani sám hrabě Sporck nepodporoval. 

V dobách života hraběte Sporcka byla francouzština jedním z vůdčích jazyků ve vzdělávání a Francie hojně navštěvovanou zemí. Toto směřování vedlo k jakési "vulgarizací" - vedlo k frankománii, týkalo se všeho, co mělo co do činění s francouzskou kulturou, od stylu rétoriky, etikety, v oblékání, gastronomií, atd. Latinský jazyk ustupoval do pozadí, prosazovaly se více národní jazyky, to se později projevilo i v editorské činnosti hraběte Sporcka. Latinský jazyk vyjadřoval symbolicitu určitých specifik myšlení, nebyl již univerzálním jazykem vzdělanců. Co je však důležitou otázkou, je otázka, zda se dá do těchto pařížských pobytů položit počátek jeho nábožensko reformního úsilí. Naprosto konkrétně, zda jsou přítomny v těchto pobytech počátky jeho kontaktů s francouzským jansenismem.

Ve věku dvaadvaceti let,  v roce svého návratu z kavalírských cest, 1684, byl prohlášen zletilým a jako majorátní pán se ujal majetku, k němuž vedle panství v Lysé nad Labem patřily ještě Konojedy, Choustníkovo Hradiště včetně Kuksu, Malešov spolu se statkem Vostrovem, jako generálův nejstarší syn a pokračovatel rodu hraběte.

Druhému synu Ferdinandu Leopoldovi bylo přiděleno panství s centrem v Heřmanově Městci, se statkem Morašicemi a Hořiněves s Vřešťovem a bylo mu vyplaceno 150 000 zlatých.

Sestry Františka Antonína byly vyplaceny stejnou částkou 50 tisíc zlatých. 

První sestra Marie Sabina se provdala dvakrát, v prvním svazku se stala svobodnou paní ze Swéertsů z Reistu, posléze, v druhém manželství, se stala chotí falckého plukovníka Antonína ze Schönbergu. S tímto švagrem byl hrabě Sporck v úzkých kontaktech, ten byl zřejmě vzdělancem a zasílal mu mnohé knižní novinky z německých trhů.

Druhá sestra Anna Kateřina (1669 - 1712) se provdala třikrát, ale s žádným z jejích manželů se dle dochovaných pramenů hrabě Sporck nestýkal.

Panství v  Lysé nad Labem, Konojedech, Choustníkově Hradišti (na jehož území později vybuduje své vlastní sídlo KUKS), Malešov a palác v Praze.  V roce 1680 se vydal na svoji velkou celoroční cestu po Evropě; navštívil Řím, Turín, jižní Francii, Paříž, Španělsko; cestoval do Anglie, Haagu i do Bruselu.

Nelze nevzpomenout, že z této své první výpravné cesty přivezl hrabě do Čech na jaře v roce 1681 z Versailles hudební nástroj zvaný "lesní roh". Zasloužil se o rozšíření hry na lesní roh v Čechách a založil tak první školu hry na lesní roh - hornu, která byla již v 18. století uznávaná jako nejlepší ve střední Evropě.

V roce 1682 se znovu vydal na cestu do Paříže, která mu učarovala.

SPORCKOVO MANŽELSTVÍ

Ve svých dvaceti pěti letech se František Antonín oženil 1. května 1687 s Franziskou Alžbětou Apolloniou, rozenou von Sweerts z Reistu (1667 - 1726), ze slezského rodu původem z Bruselu. S touto rodinou byl spjat přes svoji sestru Marii Sabinu, jejíž první manžel byl z rodu de Swéerstů.

Manželství trvalo přes čtyřicet let a jeho trvalost a naplnění bylo zapříčiněno trpělivou a oddanou osobností manželky Františky Alžběty a příkladně proklamovanou věrností hraběte Sporcka.

Jeho manželstvíbylo šťastné a pro svět přivedli tři děti, dvě dcery a syn; dceru Elenoru Franzisku (1687-1717) a Annu Kateřinu (1689-1754). Jejich jediný syn, Johann Franz Anton Josef Adam (narozený 1699), zemřel ve svých dvou měsících života.  

Prvorozená dcera Marie Eleonora Františka (1687 - 1717), se pod jménem Marie Kajetána,  stala představenou kláštera Anunciátek (Celestýnek). Tento klášter pro ně hrabě Sporck založil v Choustníkově Hradišti roku 1705, když nechal přestavět bývalý hrad (snad kdysi templářský) na konvent. 


POZNÁMKA : Tuto řeholní společnost založila roku 1604 bl. Maria Vittoria Fornari (1562 - 1617). Řád se spravoval řeholí sv. Augustina a stanovami, které vypracoval její duchovní vůdce P. Bernardin Zeno SJ a které schválil papež španělského původu Klement VIII. (1592 - 1605). Řád přijímal většinou jen šlechtičny. Řádovým oděvem byl bílý hábit, modrý škapulíř a bílé cingulum. Fornariová byla blahoslavena roku 1828, její svátek byl stanoven na 12. září. (Pramen: HRDINA, Ignác Antonín; KUCHAŘOVÁ, Hedvika: Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně historickém a teologickém kontextu. Vyd. I. Ostrava - Přívoz: KEY Publishing, 2011. 422 s., s. 17., pozn. aparát.)


 

Druhorozenou dceru Annu Kateřinu (1689 - 1754), která se stala jeho univerzální dědičkou (po smrti syna neměl mužského potomka) a překladatelkou francouzské náboženské literatury. Byla (svým otcem) provdána v roce 1712 za svého bratrance Františka Karla Rudolfa, svobodného pána de Swéertse (1688 - 1757), který byl synovcem manželky hraběte Sporcka. Manžel Anny Kateřiny byl hrabětem Sporckem adoptován, aby bylo zachováno rodové jméno alespoň v podobě Swéerts-Sporck. Zajímavostí uzavřeného manželství bylo, že dne 17. dubna 1712 bylo uzavřeno před duchovním, který neměl k udělení této svátosti pověření a navíc mu nebyla udělena papežem Klementem XI. kanonická dispens. Šlo tudíž o manželství klandestinní, tudíž tehdy neplatné.

„Teprve následné, v červnu roku 1712, bylo toto manželství litoměřickým generálním vikářem sanováno a v kostele ve Vysoké u Malešova prohlášeno za platné...“ (CITACE : HRDINA, Ignác Antonín; KUCHAŘOVÁ, Hedvika: Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně historickém a teologickém kontextu. Vyd. I. Ostrava - Přívoz: KEY Publishing, 2011. 422 s., s. 17.)

Z tohoto manželství se narodilo deset dětí - prvorozená Anna Františka (✴1713 v Kuksu) vstoupila do kláštera alžbětinek v Praze na Slupi.

POKRAČOVATEL SPORCKOVA RODU - ADOPTOVANÝ SWEERTS

V roce 1718 hrabě Sporck přijal manžela své dcery Anny Katheriny, Františka Karla Rudolfa von Sweerts z Reistu, a byl to právě on, kdo později zdědil panství Sporck, které neslo dále jméno Sweerts-Sporck.

Adopce zetě byla následně císařským diplomem ze dne 15. prosince 1718 schválena a František Karel Rudolf byl povýšen do panského stavu. Od roku 1737 - 1744 byl hejtmanem mladoboleslavského kraje. Byl jedním ze šlechticů, kteří po vpádu Karla Alberta Bavorského do Čech zachovali věrnost císařovně Marii Terezii.

 

ŽIVOT SPORCKŮV

Na svoji dobu měl František Antonín Sporck silné sociální cítění, z něj vyplývala jeho snaha o realizaci křesťanského soucítění a solidárnost.

On sám svůj obraz dobrodince pečlivě pěstoval, ale i po odstranění povinné úcty a glorifikace z per jeho životopisců je jeho nadační podíl nesporný:

  • na panství v Lysé vybudoval špitální zařízení pro dvacet čtyři chovanců;
  • v Konojedech přebudoval svůj zámek (1699) na špitál pro padesát osob;
  • nejproslulejší a nejpropracovanější dobročinný projekt - hospitál v Kuksu zbudovaný na pravém břehu Labe;
  • obyvatelé Kuksu byli zbaveni robotních povinností.

Jeho dílo je oslavováno mnohým chvalnými texty „patrně právem upozorňuje na motivaci, kterou pro Šporka v této oblasti představovaly. V Čechách málo známé formy pietistické hospitality v praxi ochranovských filiálních obcí a držav‘, jako byl kupříkladu duryňský Ebersdorf." (CITACE: Ibidem., s.21.)

SPORCKOVA ZBOŽNOST

V roce 1724 byl zvolen papežem dominikán Pietro Francesco Orsini a pod jménem Benedikt XIII. skutečně o provádění církevních reforem usiloval (kanonizoval blahoslaveného Jana z Nepomuka). Zemřel však krátce po podání žaloby na hraběte Šporka - dne 21. února 1730 - pro jeho reformní postoje... Písmo svaté hrabě Sporck nezpochybnil, spatřoval v něm autoritu nezvratitelnou. Se souhlasem církve v r. 1713 vydal Davidovy žalmy (v arcibiskupské Wirckhartově tiskárně v Klementinu). A k vydaným žalmům nenápadnou přílohu - komentář jansenisty Isaaca Le Maître de Saciho (ten se odvolával na nauku Otců). O sedmi svátostech se hrabě Sporck také nikterak negativně nevyjadřoval. Stejným způsobem ale nepřistupoval k rituálům, které byly se svátostmi spjaty. Hrabě poukazoval na důležitost vnitřního prožitku a ne vnější formy rituálů. Svoje postoje dal najevo svým naprosto specifickým způsobem, když v září 1730 s pomocí svých čtyř poustevníků uspořádal průvod. Ten zesměšnil nejen katolickou obřadnost, ale zároveň ordináře z Hradce Králové biskupa Košína. Ten nebyl Šporkovým oblíbencem a tato akce způsobila takové pohoršení, že byl nutný zásah konzistoře. 

Lidová zbožnost byla v době baroka velmi rozšířená, mnohdy obsahovala pověrečné prvky. Hrabě Sporck považoval poutě za naprosto zbytečné, faráři v Choustníkově Hradišti poutě zakazoval. Jezuita A. Koniáš si stěžoval hradeckému biskupovi. Hrabě Sporck tím zasahoval do církvení jurisdikce. Chválil učení pařížské Sorbonny (list z rku 1719) - ..."není v něm obsaženo mnoho tretek".  K mimoliturgické zbožnosti přistupovali jansenisté zdrženlivě, a to hraběti Sporckovi po nějaký čas imponovalo. (CITACE: HRDINA, Ignác Antonín; KUCHAŘOVÁ, Hedvika: Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně historickém a teologickém kontextu. Vyd. I. Ostrava - Přívoz: KEY Publishing, 2011. 422 s., s.189.).

O politiku, o politické řízení obce (polis) nejevil  Sporck žádný zájem. Sice toužil po hodnostech a úřadech, ale neměl vůbec žádné ambice úřady fakticky zastávat.

Sporck byl apolitický. O hraběti se spíše neslo, že si dopřával luxusu být v opozici. To vyplývalo z jeho společenského postavení. „Sporck byl tělem duší feudál, který své privilegované společenské postavení považoval za prozřetelnostní projev přízně Všemohoucího (už pro otcovy vojenské zásluhy ve službách katolického veličenstva), a vůbec ho nenapadlo, že by se na tom mohlo něco změnit. V tom nijak nevybočoval z drtivé většiny svých šlechtických současníků, a sám žil v přepychu z ‚kyselého potu‘ svých poddaných, stejně jako ostatní šlechtici, které za to kritizoval.“ (CITACE: Ibidem. s. 25.).

Pokud se má výčet specifických osobnostních rysů u hraběte Sporcka završit, je důležité připomenout, že jeho nejvýraznější neřestí byla extrémní ctižádostivost a touha po nejrůznějších titulech a řádech.

Vysoká aristokracie mu stále okázale dávala najevo, že vzdor zásluhám svého otce, majetku a dobročinění, je jeho původ nízký a že je šlechtou pobělohorskou, tudíž bez tradice. Hrabě Sporck nevyzařoval klid spojený s tradicí rodu. „Pocity společenské méněcennosti, které v něm jeho původ musel nutně vzbuzovat, si hrabě kompenzoval doslovnou honbou za tituly a úřady, z nichž některé byly ‚ke koupi‘ celkem veřejně;...“ (CITACE: PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1981. 359 s., s. 55 & Ibidem., s. 22.)

Sporckovy tituly:

  • v roce 1690 císařský skutečný komoří (camerarius, würcklicher Cammerer);
  • v r. 1691 „nadpočetným“ (supranumerarius) členem místrodržitelského kolegia - královský místodržitel (locumtenens regius, königlicher Stadthalter), zakoupil za sto tisíc zlatých (posloužilo pro vyzbrojení armády generála Caraffy k vojenskému tažení do Itálie), k tomu navrch okamžitá dispens od povinností místodržitele;
  • r. 1692 hodnost císařského skutečného tajného rady (actuarius intimus, kayserlicher würcklicher geheimer Rath);
  • marné bylo jeho úsilí o získání postu vrchního zemského komořího;
  • a marně se pokoušel získat řád Zlatého rouna, udělovaného jak habsburským, tak španělským bourbonským panovníkem (od rastattského míru). (POZNÁMKA : Jakkoli byl Sporck „žhavým kandidátem“ a doporučovala ho i jeho štědrost vůči císařskému domu, přesto intriky jeho nepřátel jmenování překazily. Vrchním zemským komořím se tehdy místo něj stal jeho zapřisáhlý odpůrce hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský. CITACE: HRDINA, Ignác Antonín; KUCHAŘOVÁ, Hedvika: Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně historickém a teologickém kontextu. Vyd. I. Ostrava - Přívoz: KEY Publishing, 2011. 422 s., s.22 pozn. aparát).

Hrabě Sporck sám fundoval Řád svatého Huberta - tím poněkud s odvahou dekoroval i samotného císaře Karla VI. a také dnes již o mnoho méně známý Řád orla s křížem (Kreuzadlerorden).

František Antonín hrabě Sporck získal vysoké hodnosti císařského komorníka, královského místodržitele a tajného rady (1692). V některé litertuře se dočteme, že byl označován jako "místokrál" Čech, co je tedy titul nikde nepopsaný, ale vyjadřuje jistě důvěru císaře, která mu byla projevena...

 SPOLEČENSKÝ ŽIVOT

Sporckův palác na Novém Městě pražském, zámek v Lysé nad Labem a lázeňský komplex se zámkem v Kuksu se staly středisky společenského a kulturního ruchu mimořádného rozsahu.

LÁZEŇSKÝ KUKS

V roce 1694  nechal hrabě zpracovat lékařský rozbor pramenů v dnešní lokalitě Kuks, na levém břehu řeky Labe, Na základě zprávy lékaře J. F. Lásky vybudoval hrabě v Kuksu, dle architektonického návrhu Giovanni Battista Alliprandiho a zednického mistra Giovanni Pietra della Torreholázeňský komplex.

V roce 1695 založil hrabě Řád svatého Huberta.

NAKLADATELSTVÍ A TISKÁRNA SPORCKOVA

Hrabě Sporck ydával knihy za hranicemi i doma, za tímto účelem v Lysé nad Labem vybudoval vlastní tiskárnu. Vstoupil však několikrát do sporů s církevními i světskými úřady. Sporckův poslední velký spor byl s jezuity ze statku Žíreč, který sousedil s Kuksem.

SPORCK A UMĚNÍ 

DIVADELNÍ SVÉNA V  KUKSU A V PRAZE - PRVNÍ STÁLÁ OPERNÍ SCÉNA VE STŘEDÍ EVROPĚ

Hrabě Sporck dlouho finančně podporoval divadelní představení na Kuksu a v jeho paláci v Praze. V roce 1724 povolil provést premiéru italské opery ve svém pražském paláci zdarma. Impulsem pro tento krok byla korunovace Karla VI v Praze v roce 1723. Tato událost doprovázená četnými operními inscenacemi na Pražském hradě dovedla Pražany k poznání, že Praha by měla mít trvalou divadelní scénu, důstojnou pro prezentaci "aristokratické" zábavy a opery. Hrabě Sporck proto považoval za vhodné podpořit úsilí italského impresária Antonia Maria Peruzziho v založení pražského divadla; kterého brzy nahradil Antonio Denzio (23 IX. 1689 – po roce 1763, libretista; narodil se v Benátkách v rodině hudebníků a operních profesionálů; přišel na Sporkovo pozvání roku 1724 do Čech na sídlo Kuks), jenž zval do Prahy četné autory tehdejší hudby rozmanitého repertoáru a mnoho věhlasných zpěváků.

Sporck se tedy zasloužil i o cestu Antonia Lucio Vivaldi  (4. III. 1678 – 28. VII. 1741) do Prahy, který pravidelně hostoval ve Spockově stálé operní scéně.  V roce 1730 měla ve Sporckově divadle v Praze premiéru Vivaldiho opera  Agrippo (dílo bylo objeveno v soukromém archivu v roce 2006 v domě cembalisty a dirigenta Ondřeje Macka, v knížecím domě Thurn und Taxis v Regensburgu, kam byl v roce 1733 pozván italský hudební soubor z Prahy, po vyhoření pražské scény; byly nalezeny dokumenty potvrzující provedení v Praze v obsazení 13 zpěváků a 24 hudebníků). V roce 1730 byla zde původně provedena, v postní době, opera La pravità castigata ("zkaženosti potrestán", z italského libreta Antonia Denzia). Uvedení bylo výsledkem intenzivní spolupráce s divadlem Sporck. Mnoho jeho na tehdejší dobu velmi kreativního operního díla bylo poprvé provedeno právě v divadle Sporck, včetně jeho první opery v původním znění tradice libreta Don Giovanni (Don Juan).

Hrabě Sporck udržoval také spojení s básníkem Picanderem (vlastním jménem Christian Friedrich Henrici; vystudovaný právník, který byl zaměstnán jako úředník a jeho literární tvorba byla pro něho doplňující obživou; 14 ledna 1700 - 10. května.1764; Lipsko). Toto přátelství jej přivedlo také k osobě Johana Sebastiana Bacha (31.března 1685-1628 /červenec 1750) a který zhudebnil mnoho Picandorových textů. Německá poezie vzbudila ve Sporkovi velkou vášeň, pro kterou hrabě zaměstnával i básníka Gottfieda Benjamina Hanckeho; ten byl u hraběte považován, jako člen jeho rodiny. Dokladem přízně Bacha Sporckovi (která nám může reprezentovat též osobní přátelstí) je partitura nalezená v archivu Bachových děl s poznámkou, že jeho slavná Mše h moll, byla v kopii odeslána hraběti Sporckovi v Severních Čechách.

HUDEBNÍ KOMPOZICE & HRA NA LOVECKÝ - LESNÍ - ROH

Hrabě také nechal své dva myslivce Petra Rölliga z Konojed a Václava Svídu z Lysé v Paříži vyučit hře na lesní roh a zavedl při parforsních honech vytrubování. Sporck zavedl pro Řád sv. Huberta hymnu, na melodii staré francouzské myslivecké písně, přeložené do němčiny básníkem Hanckem a hudebně upravenou pro Šporkovu loveckou kapelu. Má název Svatohubertská árie. Sporkův přínos pro hudbu ocenil i Johann Sebastian Bach, který mu věnoval část Sanctus v lovecké Mši H moll.

VÍRA V BOHA

Hrabě Sporck se v poměrech mravního rozkladu vítězné protireformace, upnul v duchu hyberniánského dunsscotismu a katolického augustinianismu, k laické apoštolské aktivitě.

Ideálem evangelické prostoty se soustřeďoval k etickým obsahům náboženství, což mu umožnilo plodné kontakty s různými náboženskými směry, s jansenismem i evangelicismem.

Jeho svobodomyslné smýšlení se projevovalo i úsilím o irenický smír v křesťanství. Své poslední čtyři roky života trávil hrabě Sporck v naprostém ústraní společnosti.

(ZDROJ: H. Benedikt: F. A. Graf von S. (1662–1738). Zur Kultur der Barockzeit in Böhmen, Wien 1923; K. Tříska: F. A. hrabě Špork, 1939, 2. vyd. 1940; J. Hanzal: F. A. S. a počátky osvícenství v Čechách, Sborník historický, 1977; P. Preiss: Boje s dvouhlavou saní, 1981; J. Haubelt: České osvícenství, 1986.)


 

SPORCK A VZDĚLANOST

F.A. hraběte Sporcka můžeme řadit mezi význačné vydavatele literatury počátku 18.století, zvláště s církevní tématikou. 

 

VÝVOJ OSOBNOSTI 

Jediné historické svědectví o tom, že teprve k blížícímu se 50-ti letému svému věku začíná hrabě objevovat smysl života v knihách, které pochází od Sporckova zetě, barona Sweertse. Toto svědectví je možné podpořit i samotným doznáním Sporcka, že se zralým věkem si začal sestavovat pomocí knih svůj poměr k světu.

 

VYDAVATELSTVÍ A NAKLADATELSTVÍ SPORCKOVO

Pro svoji vydavatelskou činnost hrabě Sporck využil přítomnosti dvorního rytce Michala Jindřicha Rentze na svém panství na Kuksu, kam přenesl celou ryteckou dílnu z Němec.

V květnu roku 1700, po návratu z Říma na panství a sídlo v Lysé nad Labem, začíná s dcerou Annou Kateřinou překládat náboženské knihy. První období Sporckovy vydavatelské činnosti datujeme 1701 - 1715. Knihy, které vydával svým nákladem, byly převážně přeložené francouzské náboženské texty.

Celkem v té době vydal 33 knih.

Jejich obsahem byly úvahy o křesťanské mravnosti, ctnostech a zbožnosti (1701 v Praze vydán titul o plnosti křesťanství).

U větší poloviny sporckovských tisků nejsou uváděny jména autorů. Bylo tomu tak úmyslně, vzhledem k tomu, že Sporck dával tisknout hlavně překlady cizích nekatolíků, aniž je předložil církevní cenzuře ke schválení. Tiskl také díla augustiniána Tomáše Kempského, kněze Patrika Babe z hybernského kláštera, nebo františkána Schambogena.

Tehdejší cenzor, učený jezuita Jan Steiner, se zajímal o spisy francouzských řádových bratří Cheminaise a Causina, a také o křesťanské ctnosti od pařížského kapucína Ivese, nebo o modlitby tištěné pařížským kardinálem pro své věřící. Kardinál držel ochrannou ruku nad jansenisty, tedy nepřímo stál v táboře protijezuitském. Volnomyšlenkářského až revolučního ducha tehdejší Francie se v habsburských zemích však báli nejen politici, ale i teologové.

Bdělé oko církevní cenzury na počátku hned nepostřehlo důsledky vyplývající z vydavatelské činnosti hraběte Sporcka. Jeho porušení kanonických předpisů způsobilo pátrání po tiskárně, která vytiskla dílo „species factií“, konsistoř si vyžádala součinnost pražského místodržitelství.  Tiskárna byla nalezena ve Sporckově zámku v Lysé nad Labem. 

O osudu nepovolené tiskárny rozhodl císařský reskript ze října 1713 roku. Karel VI. nařídil tiskárnu uzavřít. Skandální „species factií“ měli byt zničeny a hrabě byl upozorněn, že nadále smí tisknout jen cenzurované tisky. Kněžstvo a misionáři byli vyzvání k pátrání po dalších tiscích a k jejich ničení. V roce 1729 byla jeho velkolepá knihovna konfiskována. F.A.hrabě Sporck z Macklanburku se musel smířit s tím, že nemůže mít vlastní tiskárnu, nevzdal se však vydavatelské činnosti.

Hrabě Sporck se ztotožnil s názory francouzských protestantských teologů, vytýkal šlechtě, že se stávají ateisty, zatím co prostý lid propadá pověrčivosti. Kritizoval špatnou výchovu mládeže, která od útlého věku nasává do sebe nezřízenou ctižádostivost, touhu po požitcích a pokrytectví. Z nevědomosti prostého lidu ve věcech víry vinil hrabě nejen rodiče, nýbrž i duchovní a světskou vrchnost. Jako horlivý kazatel a nápravce mravů chtěl přispět k povznesení křesťanství.

(Poznámka: Postřehl ctěný čtenář, že i v tomto se naše historie opakuje ?)

Vydávání a rozdávání knih náboženského obsahu se Sporckovi jevilo jako nejvhodnější prostředek k povznesení pravé zbožnosti.

V roce 1718 (ve svých 56 letech) představil praktické provedení svého plánu. 21.srpna povolal do Kuksu všechny rychtáře z poddanských vsí a tam jim rozdal překlady Ivesovy "Školy ctnosti" a Piktetovy "Mravouky" s poučením, aby z těchto knih předčítali ve svých obcích. Do svých knih obvykle vkládal svůj rodový erb, nebo jméno.  Svoje knihy zasílal Sporck vytipovaným osobám z šlechtického stavu, ústavům, řádům světským i duchovním, katolíkům i nekatolíkům. Jeho knihy, bohatě ilustrované rytinami od M.H.Rentze, četli císařovny, vlivné osoby u císařského dvora i vyslanci zemí v Praze.

Sporckova edice "Křesťanský rok".

Sporck oceňoval grafiku,  jako dílo jehož kvalita byla určena především jeho vztahem ke knize. Proto založil v Kuksu výkonnou dílnu z Norimberka povolaného Michala Jindřich Rentze, který byl vlastně jediným „peintre-graveur“ (rytec-umělec, pracující podle vlastních návrhů) českého baroka; všichni ostatní byli rytci reprodukčními. Z vlastních výtvarných podnětů se živilo především v tvůrčím období hraběte, jež pohasnutím stimulujících zakázek Sporckovou smrtí skončilo.

Přes všechno nadání, talent a vzdělání v diplomacii, podpořené jazykovými znalostmi, byl Sporck pro svůj původ nejdříve pod nejrůznějšími záminkami odmítán. Snad také proto, aby se mu podařilo přivábiti velkou společnost, pořádal na svých panstvích po francouzském vzoru, nákladné lovy. Aby se na nich společnost mohla řídit ušlechtilými pravidly, jenž sám hrabě sestavil, a aby v ní probudil city jemnější a ušlechtilejší, než v ní dosud byly, postavil nová pravidla ve jménu ochránce a patrona lovu.

 

"PRAVDA & SPRAVEDLNOST - Sweerts-Sporck "

V roce 1718 nechal Sporck razit medaili, kterou upozorňoval na svoji oddanost Bohu, císaři a bližnímu. Nad portrét si umístil heslo "Pravda a Spravedlnost", které umístil i na svůj erb jako rodové heslo rodu Sweerts-Sporck.

ERB SPORCKOVA RODU

 

 

PANSTVÍ HRABĚTE SPORCKA

ERB NA ZÁMKU V LYSÉ NAD LABEM - RODIŠTĚ SPORCKA - SPOJENÝ S ERBEM RODU ROHANŮ (pozdější majitelé panství)

 

SPORCKOVY VIZE

Sporck byl svým programovým laděním ve své době velkým intelektuálem.

Hodlal si vytvářet vlastní knihovní zázemí, a to vskutku s velkorysostí, jaká měla jen málo obdob u jeho stavovských druhů, jimž také dával svou znalostní a morální převahu znát až provokativně; že si touto sebechválou přátelství nezjednával, je nepochybné.

 

Poměrně silným magnetem bylo pro Sporcka v Praze divadlo v samostatné budově u jeho pražského paláce, v němž trávil části zimního období; ostatně na letní staggiony dával bandě „svých“ operistů možnost působit na menší, rovněž dřevěné a provizorní, ale přesto pro dějiny operního umění v Čechách neméně závažné hudební a divadelní scéně právě v Kuksu.

V Kuksu se zřejmě cítil Sporck plným suverénem, nikým neomezovaným a nenapadaným, dokud ovšem opět nezabředl do sporů nejprve s fiskem o vodní práva a zejména než se dostal do konfliktů se svými jezuitskými sousedy v Žirči, s nimiž zprvu vycházel velmi dobře. Střetl se však s nimi při prosazování svého záměru vybudovat poutní centrum s kaplí sv. Kříže v Novém lese na hranici obou panství. Pro eskalaci kampaně proti nim se stal nakonec chvilkově i vězněm ve vlastním domě za neobvykle ostré, světskou mocí provedené „inkvizice“.

 

SALÓN EVROPY

Sporckovou ctižádostí bylo vytvořit z Kuksu salón Evropy, v němž by se shromažďovaly nejvyšší společenské kruhy, střed široce rozestřené sítě politických záměrů a intrik (k tornu ovšem v kýžené míře nedošlo), případně mezinárodního „diskusního klubu“, ba přímo jakéhosi „pracovního semináře“. Kolikrát zazněla ve Sporckově soukromé korespondenci touha po možnosti diskutovat častěji a se zasvěcenějšími o problémech pro něho tak palčivých, především ovšem náboženskoreformních; jak často se cítil osamocen a izolován ve šlechtických kruzích, kde jeho snahy a tužby nacházely jen pramalý ohlas.

 V popředí Pavilón mudrců - Sporckova knihovna - na kopci Hospitál Kuks s bylinkovou zahradou a Kaplí svaté Trojice - na protějším břehu Labe - Lázně Kuks a Sporckův zámeček - jeho sídlo v osové dispozici se stavbou hospitálu

V Kuksu se hrabě zabýval hrami, turnaji, promenádami, výlety do okolí, hony a večery v operním divadle, to vše bylo zřejmě po hektickém vypětí do inkvizičního záboru Kuksu roku 1729 udržováno v chodu zčásti již jen automaticky, zčásti uměle oživováno, aby zde po porážce dodal nádech pevného očekávání plné satisfakce, která se posléze musí vždy dstavit. Smrtí hraběte spadla natrvalo opona nejen v operní boudě, ale stáhla se definitivně i nad celou lázeňskou a rezidenční partií Kuksu.

Tehdejší rovnováha obou konstitutivních složek Kuksu

- světské, lázeňské a rezidenční na straně jedné

a nábožensko-charitativní na straně druhé,

zrcadlově uspořádané k toku Labe, se vychýlila …

Po smrti hraběte se Hospitál Kuks dožívá svého plného a pravého zatížení. Rozsáhlý špitál, byl domovem starých a chorých uživatelů ve stejnokroji, na jehož předepsání hrabě pamatoval.

Mladší z obou obdivuhodně vzdělaných a agilních dcer Sporckových způsobila, aby se špitálu ujali milosrdní bratři, za nichž se pak špitál rozvinul naplno ke svému určení a kostel, postupně vybavovaný zařízením již rokokového rázu, se plně rozezvučel chrámovou hudbou, o níž svědčí bohaté archivní fondy kláštera.

A nakonec měl být špitál s klášterem a kostelem ještě honosně přestavěn do pozdně rokokové, arci značně provincializované podoby, jakou zaznamenává návrh a provedený štít jednoho křídla. 

 

František Antonín hrabě Sporck,

zakladatel Hospitální nadace, si díky svému vzdělání i setkání s osvícenectvím jižní Evropy uvědomoval nezbytnost pomoci člověka člověku.

Uvádí se, že tento významný majitel rozsáhlých panství ve východních Čechách v době velké nouze v roce 1695 otevřel sýpky na svých panstvích pro všechny potřebné a mezi své poddané rozdal přes 900 korců obilí. Pamatoval i na křesťany zajaté v náboženských válkách a odkázal řádu Trinitářů 100 tisíc zlatých na vykupování zajatců. Zásadním činem hraběte Sporcka, sahajícím svým významem daleko do budoucnosti, je však stavba Hospitálu a odkaz trvalé finanční podpory pro zajištění dožití 100 starých mužů z jeho panství. 

Hrabě Sporck dal s počátkem 18. století stavět kostel a špitální budovy „aby v něm mohli chudí staří muži ubytováni býti a bez všelikých starostí poslední dny svého života zde prožili".

 

Rozsáhlý komplex budov vznikal na kopci na pravém břehu Labe, naproti osadě Kuks a Sporckově sídlu.

V duchu tehdejších ideálů krásy a umění vznikly před průčelím Hospitálu řady podivuhodných soch, přestavujících lidské ctnosti i nepravosti a osmero blahoslavenství. Sochařské dílo, jehož autorem je slavný barokní umělec Matyáš Bernard Braun.

Před kostelem se rozprostírala terasa, pod níž se skrývala Sporckova hrobka.

Věčné světlo, blikající přes údolíčko Labe z hrobky,  mělo připomínat hraběti pomíjivost života - Memento mori.

Zakládací a věnovací listiny hospitálu mimo jiné přesně určují, práva a povinnosti – jedná se o dokonalý, dnes bychom řekli managerský plán, který jistě musel vycházet z řádné ekonomické rozvahy nad udržitelností tohoto velkolepého charitativního projektu. 


 (Některé citace jsou vybrány z „Krátkého vypravování o životě jeho Excelence pana Františka Antonína hraběte ze Sporcků“, sepsaného jeho pážetem Ferdinandem Rakovským v Kuksu 1. září 1778.)