Edice "KŘESŤANSKÝ ROK"

Kolem Sporcka kroužili literáti různých typů a kvality, vesměs ze slezského okruhu. Patrně Grossovým prostřednictvím navázal hrabě roku 1718 styk s Ferdinandem Ludwigem von Bresler und Aschaffenburg (1681 - 1722), vzdělaným genealogem a vydavatelem historických pramenů se značnými styky, který se stal organizátorem a redaktorem Sporckovy edice „Křesťanského roku“.

Jeho nástupcem i v této úloze se stal básník, svídnický advokát a poté drážďanský sekretář generálního akcízu Gottfried Benjamin Hancke (1693 - 1739 ? ), který do Sporckových služeb vstoupil veršovaným popisem Kuksu, jehož rukopis mu zaslal v srpnu 1722.

Sporckovi jsou věnovány jeho četné moralizující a satirické básně, shromažďované postupně do čtyř knih (1723, 1727, 1732, 1735). Vystupují v nich postavy Sporckovského světa v Kuksu, figurující také zčásti v „Čarodějnických písních“, které Hancke zrýmoval.

Hancke je také autorem dvou nejvýznamnějších polemických spisů „herkommanovských“.

Z celé Hanckeho básnické tvorby přežila jedině ona pro Sporcka složená Lovecká píseň, která se dokonce stala německou písní lidovou. Veršotepeckým podílem na protijezuitské kampani v letech 1728 a 1729 splácela zchudlá vdova Marie Alžběta svobodná paní Klimkovská (její rodinné vztahy byly značně komplikované) svůj mnohaletý pobyt v Kuksu, kam ji přijal Sporck navzdor nevalné pověsti; pro „velmi neslušný, pohoršlivě nemravný život“ ji však nakonec z Kuksu vypověděl (12. IV. 1736).

Oslavné verše adresoval Sporckovi také epigramik Christian Anton Knorr von Rosenroth ( 1721), autor básně na Sporckovské knižní edice, otištěné na závěr jejich seznamu u „Roxase“. Breslerovou zásluhou však vstoupil do jeho služeb jeden z největších německých barokních básníků, výjimečný talent „zpovědní lyriky“ Johann Christian Guenther (1695 - 1723), který bral přes svou bohémskou rozpolcenost své poslání velmi vážně. U Sporcka se uvedl panegyrickou básní, k níž nepřistupoval s valným nadšením (vztahují se k tomu jeho verše: Teď dnem i nocí potím se nad bláznivými módními verši, jež vynucuje na mně přímluva dobrých přátel“). Přesto však i do ní vložil až vášnivou vroucnost v liché naději, že ve Sporckovi najde štědrého mecenáše. Na Sporcka napsal dvě básně - „Co předstírá mi sladký sen“ o dvaačtyřiceti desetiveršových slokách a „Vnitřní zápas, vysokorodá hlavo“ o třistačtyřiceti verších; jednu desetiveršovou báseň věnoval Kuksu - „Ctnost přišla a spatřila krásnou krajinu “.

Guentherova kukská epizoda několika dní (od 16. - 17. do 25. srpna 1722) byla studenou sprchou jeho nadějím. Očekával úctu a pozornost pro sebe a své umění, a zatím zapadl jako řadový člen do pestré družiny a cítil se tím hluboce dotčen. Sporck nebyl sice bez smyslu pro poezii (je to patrno i z toho, že se mu Guentherovy verše líbily, kdežto u jiných shledal „ztěžklost Múzy“), ale básník pro něho plnil jinou funkci, než ryze uměleckou. Proto asi sotva postřehl, když Guenther vybídl „podvedenou poezii“, aby „šla a sbalila svých pět švestek“ (Betrogne Poesie! komm, pack den Plunder ein), protože „bláznu, scaramouchovi, psu, pitvornému vyobrazení“ se tu dává přednost před jeho lyrou. A tak ještě zapěl „árii na odchodnou“ a uraženě odešel; záhy poté i ze světa.

„Je krásný, světlovlasý, prostřední postavy“, tak zahajuje Karel Rudolf Swéerts-Sporck francouzský básnický „portrét“ svého tchána (1718), načrtnutý „bez štětce a barev pravdivě na těle i duši“, jak v současném německém převodu podotýká František Karel Grossa, který oslavenec přijal s uspokojením: „Zdá se mi, že celkem vzato velmi přesně vykládá podstatu mé vnitřní duše“ (paní de Leyden, 16. VIII. 1718).

Sporck dbal také o to, aby i jeho vnější podoba byla zvěčněna malíři a rytci.

Jeho první podobizna se objevuje na hybernské tezi z roku 1704, kterou navrhl Jan Jakub Thummer ( 1644 - 1726 ) a ryl Balthasar von Westerhout ( 1655 - 1728 ) v Praze.

Další ryté portréty byly určeny do jeho tisků, k nimž se tím přihlašoval. Alegorizovaná podobizna, provázená heslem „Justitia et Veritate“ a putti jako personifikacemi Pravdy a Spravedlnosti, kterou nakreslil Jan Hiebel ( 1681 - 1755 ) a ryl Antonín Birckhart ( 1677 - 1748 ), vznikla roku 1713, byla však s novými daty použita i později ( 1715, 1719 ).

Pro „Stillenauovo“ vydání Sporckovu životopisu byl podle „vídeňského portrétu“ od nejmenovaného autora proveden další list, na němž hraběte v obligátní podobiznářské stylizaci - patří k ní ruka položená na prsa a druhá vztažená k divákovi - opět doprovází putto s atributy erbovního hesla, sluncem Pravdy a váhami Spravedlnosti; na oltáři se Sporckovským erbem hoří věčný oheň před pyramidou, jako symbolem nepomíjející slávy.

O rok později provedl lipský rytec Martin Bernigeroth další list určený pro knihy, a to podle obrazu, malovaného „ad vivum“ Danielem Třešňákem (1685 - po 1736), usazeným sice v Praze (roku 1718 získal staroměstské měšťanství), avšak pracovně se častěji navracejícím do rodné Jaroměře, který dočasně v Kuksu zaujal postavení oficiálního portrétisty. Kopii tohoto Třešňákova nezvěstného obrazu provedl pražský miniaturista Kristián Luna (asi 1671 - 1729) na pergamenu pro „nejlepšího rytce v Lipsku“, který zaslal zkušební otisky – navíc na bílém atlasu pro manželku a žlutém pro objednatele - již v červnu 1721 (Grossovi, 22. VI. 1721). Tři sta, z celkového nákladu tisíce listů, bylo zasláno poštou do Prahy a zadrženo zde na celním úřadě v Ungeltu z důvodů cenzurních:

Hrabě, zobrazený v negližé, se opírá loktem o dobře čitelný list „Nestranného rozsudku“ z 9. ledna 1721, o němž ještě ZDE bude psáno... Zásilka tam zůstala přes urgence (Jakubec Felixovi, 6. IV. 1723; 6. V. 1723) tři roky (místodržitelství, 26. II., Schaffgotschovi, 6. IV. 1725) a nebyla patrně vydána nikdy, protože hrabě měl vskutku k dispozici jen sedm set kusů.

Teprve roku 1723 se na Sporckových portrétech objevuje svatohubertský řád,

pak však důsledně; prsty levice se jej lehce dotýká na podobizně, kterou namaloval Třešňák v Bonrepu 3. listopadu 1725, a toto gesto se pak stalo závazné i pro další obrazy. Třešňák ovšem maloval hraběte již roku 1721 spolu s Grossou (29. VI. 1721; Seemann K. F. Grossovi, 8. IX. 1721). Tyto malby jsou však nezvěstné, stejně jako další, které Třešňák prováděl roku 1729 - „komisaře“ (zřejmě Hanckeho; Seemann, 17. IX.), „Ferdinanda“, nepochybně hospodářského správce Bergera (Seemann, 18.XI.), a posléze i samého Seemanna (19. XI.). Sporckův vztah k Třešňákovi ani nezkalilo, že byl roku 1729 zařazen mezi svědky obžaloby pro svůj domnělý výrok, že hrabě mluvil „proti Nejsvětějšímu“ ( tj. oltářní svátosti ); v konfrontaci však prohlásil, že to slyšel od paní Hellwigové - a ta patřila k jezuitským konfidentům v Kuksu. Znovu je připomínán ještě roku 1732 (Seemann, 22. XI.) a byl u něho dokonce objednán velký obraz za 400 zlatých.

 


Převzato od prof. PhDr. Pavl Preisse, DrSc.